Jako zakládající člen o. s. Přátelé Miloše Zemana podporujete také SPOZ v předčasných volbách. Přestože nejste členem, jak na vás ty útoky některých buď již bývalých či stále současných členů vůči vedení působí?
Tyto politické přeháňky postihnou každou mladou stranu. Ze slůvka vznikne věta holá, rozvitá, odstavec, polemika, osobní averze a náhle se v tomto "kadlubu" nikdo nevyzná. Vítězí jen ten, kdo má vyšší hlas nebo o centimetr větší obrazovku. U každého problému se musí hledat kořeny. Machři na dezinformace umí však zmáknout i je.
Jaké jsou podle vašeho názoru jejich motivy?
Málo se ví, jak SPOZ vznikl. Seděl jsem vedle Miloše Zemana. V čele dlouhého stolu a kolem 21 členů rady sdružení. Všichni v euforii pro novou vizi. Miloš Zeman byl však velice opatrný: „A teď se vás zeptám,“ řekl. „Každého jednotlivě, jestli má strana vzniknout.“ Devatenáctkrát nadšené zaznělo ANO; trochu zaváhal dr. Hönig, ale hlas dal. „A ty, Karle?“ Seděl jsem po Milošově pravici: „Já do strany nevstoupím, ale počkám, až se mí kolegové vrátí do Společnosti tvých Přátel.“ Ti už to asi neslyšeli: Bouchalo šampaňské.
Co vás k takovému postoji vedlo?
Zkušenost ze spolkaření. Má-li se útok povést, musí mít silné zázemí. Grunt. Tichý a silný. Sdružení přátel jsem viděl jako fundus další Zemanovy dráhy. Dlouhodobé dráhy. Bylo to v době, kdy byl nepřítelem ČSSD číslo jedna. Menšina jeho příznivců z ČSSD se téměř ilegálně scházela v pražské klubovně v ulici Na Rybníčku, kam je svolával ing. Rudolf Dašek. Přijít „na rybníček“ se rovnalo exkomunikaci z ČSSD. Tam se scházel antigrossovský odboj.
Občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana bylo však od začátku právním subjektem. Unikátní v tom, že ve stanovách jsou jmenovitě uvedeni tři zakladatelé, kteří za něj ručí: Miroslav Grégr, Karel Srp a Miroslav Šlouf. Zásluhy prvního a třetího jsou nevyvratitelné. Téměř pomníkové. Oba však za sebou táhli minulost z ČSSD. Jako každý letitý partajník. Miroslav Šlouf nakonec zabouchl před sdružením, které vymakal, dveře a hezky nahlas. Řvát jsem začal až po volbách v roce 2010, kde SPOZ propadl.
Psali jsme:
Jaká je situace teď? SPOZ jste jednoznačně podpořil a přidal jste se k prohlášení, aby stranu nepoškozovali její zhrzení členové…
Situace je diametrálně jiná. Záměrně věci ventiluji dřív. Po setkání zástupců čtrnácti krajů, kteří se sešli na neutrální půdě Jazzové sekce. Nikdo je nenutil a oni se do jednoho zřekli zdivočelých akcí, které se kolem tří nebo čtyř členů SPOZ rozpoutaly. Když jsem setkání, jako nestraník, zahajoval, nevěřil bych tomu.
Stejně rozumný je i volič. Vysměje se tvrzení „Popereme se za vás“ - když ví, že se v nějaké straně rvou jak koně a ta to tutlá před veřejností. Já chci předejít šeptandě a otevřeně říkám to, u čeho jsem byl. Přestože jde o historii, netajím ji. Prostě SPOZ chce být pod kontrolou společnosti - tedy i nevoličů. A být pod kontrolou Miloše Zemana - to raději v kleci s tygrem…
Fotogalerie: - Výročí srpnové okupace
Co bylo se sdružením přátel dál?
Loni v květnu přišli Vratislav Mynář a Martin Nejedlý. Jako první pochopili, že bez backgroundu není cesta vpřed.
Jejich pragmatický, právně čistý a z titulu technologie „moci“ jednoduchý postup, jsem ihned přijal. Do základní trojice sdružení Přátelé Miloše Zemana, které tvořím z nejstarších já, kooptovaný Eduard Zeman, jako předseda, jsme přijali ing. Vratislav Mynáře. Já i nadále nejsem členem žádné strany, ani zemanovců.
Vzhledem k vyslovené podpoře předpokládám, že budete SPOZ volit. Proč je z vašeho pohledu důležité, aby byli zemanovci ve sněmovně?
To je velmi důležitá otázka. Poznal jsem stovky kandidátů, kteří se z montérek převlékli do poslaneckých sak. Ani ti, které zvolíme, bez ohledu na partaj, nebudou jiní. Poslanci ani senátoři do Jazzové sekce už moc nechodí, i když to mají sto metrů. Chodili si poplakat, až do mé věty: Ale, vole, rozpočet si jim třikrát schválil, co?
Prostě, kontrolovat, otravovat, pít jim krev. Ptát se… A proč? Ulice musí vzít klacek do ruky. A poslanec musí vědět, že je to jeho úděl. Levý - pravý, je mi jedno. Vím, že zemanovci poslanecké kvádro nezmění.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
