Ve středu si budeme připomínat nedožité 80. narozeniny Václava Havla. Jak k tomuto blížícímu se výročí přistupují podle vás česká média?
Česká média s vděčností využívají každou příležitost, aby mohla připomínat osobnost Václava Havla a právě nedožité 80. narozeniny budou tím dnem, kdy budou mít doslova žně. Už to začalo a následující dny neuslyšíme a neuvidíme nic jiného než Havla státníka, Havla člověka, Havla kamaráda, Havla dramatika, Havla filosofa…, což mnohdy působí trapně, dokonce i směšně, neboť všichni si ještě pamatujeme Václava Havla i v méně důstojných pozicích a životních rolích, než jak ho média zobrazují.
Mohla jsem se potrhat smíchy, když jsem v některém rozhlasovém pořadu slyšela jednoho bývalého velvyslance USA vyprávět o jeho setkání s Havlem.
„Hned jsem věděl, že ten malý muž uprostřed skupinky lidí je Václav Havel, neboť nad hlavou se mu vznášela aura. To setkání změnilo můj život…,“ vyprávěl a nadšením hýkal jako nemocný osel.
Šílená adorace. Nevím, troufla bych si uvést, že můj život změnilo uvědomění si vlastní identity, narození dětí, smrt dcery…, ale setkání s politikem nebo osobností? To rozhodně ne. A že těch osobností bylo!
Pozorujete spíše jednotný postoj, nebo se ve sdělovacích prostředcích přece jen dá vysledovat širší škála pohledů na prvního českého prezidenta?
Ten postoj sdělovacích prostředků je stále ještě příliš jednotný a řekla bych, že dokonce důsledně goebbelsovský. Adorování Václava Havla jeho sektou ředí pochopitelně internet, ale často jsou to jen bláboly v opačném gardu, nikoliv objektivní historicko-vědecké hodnocení Václava Havla, jeho díla či jeho skutečného významu pro společnost. Chybí mi v současnosti renomovaný historik, který by vědecky polemizoval s dílem a životem Václava Havla podobně, jako to svého času uměl příslušník české historické obce Josef Pekař v případě T. G. Masaryka.
Je něco, co vám při vzpomínání na Václava Havla v médiích vadí nebo chybí?
Ano, vadí mi ta adorace a budování kultu osobnosti. Český národ je na tento typ zbožštění doslova alergický a média by měla vědět, že čeho je moc, toho je prostě příliš, a že se tato propaganda často přetaví v odpor proti samotné osobnosti. Někdy uvažuji nad tím, zda to nakonec není záměr dnešních vládnoucích struktur a mediálních protagonistů, kteří se jen s nepatrnými výjimkami rekrutují z bývalých příslušníků STB, reformních komunistů a jejich revolučních dětiček působících ve veřejnoprávních médiích. Ale to už nejspíš je myšlenka absurdnější než hry Václava Havla.
Psali jsme:
Za jeho života jako by pro média platilo přikázání „O Havlovi jen dobře“ a třeba ve srovnání s jeho politickým rivalem Václavem Klausem mu nepokrytě stranila. Trvá ta adorace dodnes, nebo už lze hovořit o objektivnějším hodnocení?
Václav Havel moc dobře znal hodnotu pozitivní publicistiky a postaral se o to, aby ji měl dostatek doma i v zahraničí. Domácí kulturně-mediální frontu, která podepisovala v minulosti antichartu, si zavázal vděčností svým odpuštěním. Navíc jeho způsob života byl předpokladem, že jeho pojetí politické filosofie neodpovídá pojetí „filosofie jako důsledného uplatňování určitého souboru principů“, což se nakonec projevilo v hedonistickém stylu života v prostorách Hradu za jeho prezidentování, a tím i utužováním vztahů s lidmi, kteří vytvářeli veřejné mínění. Komunisty umlčel generálním pardonem a amerického prezidenta, stíhaného ve vlastní zemi pro „malou nepřístojnost“ s Monikou Lewinskou, opil pocitem, že v Česku je díky Havlovi povolené vše.
Nemáte však pravdu, že jeho politický rival Václav Klaus se jistou dobu netěšil podobné mediální přízni. Nezapomínám na dobu, kdy propagační snímek Léčba Klausem válcoval všechna dostupná média, Hvížďalův literární brak První zprava ležel v každé čekárně a Václav Klaus byl téměř bohem, a to dokonce i v uměleckých kruzích, které na něho později začaly nepokrytě plivat. Ale to bylo skutečně pouze v počátcích budování „kapitalismu“, kdy ti lidé věřili ve své schopnosti a představě, že jejich příjmy budou brzy kopírovat příjmy amerických hvězd showbyznysu. V druhé polovině 90. let se ze snu probudili, a když viděli, že žádní Formanové ani Willisové z nich nebudou, přisáli se na cecíky České televize – proto ta televizní krize – a začali nenávidět Klause, který nejenže neměl rád „protykanou“ společnost a nepustil si je k tělu, ale hlavně neuznával žádné mimorozpočtové výdaje, nekontrolovatelné fondy, klientelismus. Jeho názor, že i kultura je součástí volného trhu, tyhle pseudointelektuály straší dodnes.
Proti Klausovi se tou dobou obrátili i známí publicisté – Hvížďala, Komárek, Neff – kterým se zřejmě už rozkutálely peníze z dobře zprivatizovaných – Mladá fronta – a ještě lépe prodaných mediálních titulů. Dnes už jsou z nich zase jen námezdní pisálci, tak se té nenávisti nedivte.
Myslíte si, že by veřejnoprávní televize měla zvolit i jinou cestu než dávat slovo stále dokola Havlovým uctívačům, Tomáši Halíkovi, Michaelu Žantovskému či Martinu Putnovi, a nabídnout koncesionářům i méně obdivné názory, nebo se to u příležitosti takového výročí ani nehodí?
Domnívám se, že je to naprosto lhostejné. Ta televize není důvěryhodná, ať už vysílá cokoli, ať už tam sedí Halík nebo Putna, lidem je to prostě putna. Přepnou, anebo jdou zanadávat do hospody. Až se ale jednou najde někdo důvěryhodný, kdo v jejich zájmu zvedne prapor a začne bojovat za zrušení České televize, bude to konečná.
Brněnské divadlo Husa na provázku chystá od úterý festival s názvem „Málo bylo Havla!“, během něhož se budou hrát Havlovy hry, promítat filmy, uskuteční se besedy a výstavy. Dalo by se to heslo vztáhnout i na média, nebo Václava Havla připomínají dostatečně?
Možná ho opravdu měli málo, a tak se snaží něco dohnat. Především ale vědí, že tím získají obrovskou mediální podporu, a tím pádem reklamu zadarmo. Já necítím, že by Havel byl připomínán nedostatečně, a spíše se držím hesla „Dost je Havla“. V tyto dny se vyhnu médiím a raději neotevřu ani konzervu, aby na mě náhodou nejukl.
Nestává se Václav Havel právě proto, že je pro mnohé nedotknutelný a nekritizovatelný, terčem posměchu části veřejnosti stejně, jako jím byli někteří nuceně uctívaní za předchozího režimu?
Stává, ale především jsou směšní ti, kteří se k takové propagandě propůjčí, aniž by si uvědomili, že svému idolu poskytují medvědí službu.
Pražští radní schválili, že piazzetta Národního divadla ponese název náměstí Václava Havla. Karel Schwarzenberg kritizoval, že to ani není náměstí, ale jen plácek mezi domy, který je vhodný maximálně na to, aby si tam kluci cvrnkali kuličky. Čekala byste stejně jako první Havlův kancléř, že hlavní město uctí prvního českého prezidenta nějakým větším prostranstvím?
Hloupý kníže, zaplať pánbůh za plácek, na kterém si kluci cvrnkají kuličky. Možná si na něj nikdo nevzpomene, až se zase budou bourat sochy a strhávat cedule s místním označením.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
