Prezidenti Ruska a Spojených států Vladimir Putin a Barack Obama se sešli na dvoustranné schůzce na summitu G20 v čínském Chang-čou. Tématem jednání byla situace v Sýrii a na Ukrajině. Spojené státy a Rusko se snaží dosáhnout dohody o ukončení násilností ve vleklé válce v Sýrii. Podle amerického ministerstva zahraničí ale rozdíly v postojích stran přetrvávají. Co přivedlo představitele obou velmocí k tomu, aby začali jednat? A lze předpokládat, že se obě strany dohodnou na společném postupu, který by přispěl k definitivní porážce Islámského státu?

Obě strany si uvědomují, jaká je nyní na Středním východě nestabilní situace a jaký negativní efekt konflikt v Sýrii pro celý tamní region představuje. Pokud by se ta krize neřešila, mohla by se i dále nekontrolovaně rozšiřovat. To chápou jak Spojené státy, tak i Rusové, takže nyní dochází k přibližování stanovisek obou velmocí, i když ten prvotní nečekaný a nekoordinovaný zásah Ruska v Sýrii nebyl v USA přijímán zrovna pozitivně. V Kremlu i v Bílém domě si zřejmě nyní začali více uvědomovat, jakou zodpovědnost vlastně mají, což by mohlo mít jen pozitivní výsledky. Samozřejmě na základě toho by mělo docházet k bližší spolupráci, například k lepší výměně informací a podobně. I když k nějakému optimálnímu stavu je ještě daleko, buďme rádi alespoň za tyto kroky.       

Co se týká Sýrie, dostupné jsou zatím informace o tom, že Turci společně se spojenci dobyli poslední pozice tzv. Islámského státu. Jde o zásadní moment?  Mimochodem jednání mezi ruským prezidentem a jeho tureckým protějškem svědčí o jistém sbližování. Pak se také Turci dohodli na spolupráci s cílem ukončení syrské krize s Íránem. Zároveň prezident Spojených států Barack Obama v rámci summitu G20 na schůzce s Recepem Erdoganem ubezpečil, že americká vláda podporuje Ankaru v záměru potrestat strůjce pokusu o státní převrat. Přitom ovšem stále přetrvává napětí, protože USA nechtějí vydat islámského duchovního Fethullaha Gülena, jenž žije v americkém exilu a kterého Turci považují za hlavního aktéra puče. Jak tyto momenty mohou ovlivnit konflikt v Sýrii?

O zásadním momentu v této válce je asi předčasné hovořit. To osvobozené území, o kterém jste se zmínil, je jen oblast mezi Sýrii a Tureckem, kde se podařilo vytvořit koridor vyčištěný od ISIS. To neznamená, že Islámský stát je v Sýrii definitivně poražen, ovládá ještě jiná strategicky důležitá území. A jedna věc je také určité oblasti osvobodit a druhá věc je zavést tam běžné mírové podmínky a eliminovat další frontu Islámského státu, a tou je terorismus.

Co se týká tureckého puče, tak je důležité a žádoucí, aby zcela jasně zaznělo, že změna poměrů vyvolaná takovým způsobem, tedy ozbrojeným převratem, je naprosto nepřijatelná. A to bez ohledu na to, jaké mám já či další lidé výhrady ke stavu demokracie v Turecku a k nynějšímu počínání prezidenta Erdogana. To znamená ty jeho současné čistky, které jsou zaměřeny nejen na pučisty, ale také na vypořádání se s jeho politickou opozicí. Ozbrojený puč není tou správnou cestou a je nutné ho odsoudit. Z tohoto hlediska je americký signál správný a mohl zřejmě zaznít už daleko dříve a silněji i od dalších. Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že Turecko je také členským státem NATO.

Ohledně vztahů Ruska s Tureckem kvituji s povděkem zmírnění napětí mezi oběma státy, které si některé věci vyjasnily. Na druhé straně není možné v tom u nich nevidět jakýsi kalkul, demonstraci vůči západní Evropě. To by do vztahů mezi Ankarou a EU patřit nemělo.          

Při návštěvě Angely Merkelové v Praze se náš premiér Sobotka vyjádřil, že by souhlasil s vytvořením evropské armády. Nebylo by to zbytečné, když EU může už disponovat několika menšími útvary vojsk a bezpečnostní sil, jako jsou například jednotky rychlého nasazení Battle Groups, agenturou Frontex a jinými? A proč tyto jednotky EU téměř vůbec nevyužívá, například i k ochraně schengenských hranic? 

Máte pravdu, Battle Groups nefungují, nejsou využívány a prakticky neexistují, což souvisí s tím, že bezpečnostně obranná rovina EU je stále podceňovaná a členské státy nemají zájem dodržovat v této oblasti úmluvy, na kterých se dříve dohodly. Prostě něco, co má fungovat, zjevně nefunguje.

Výrok premiéra Sobotky ohledně evropské armády považuji vůči veřejnosti za neobratný, možná špatně vykomunikovaný. V Unii dnes bohužel  mají někteří zástupci členských zemí především zájem prosadit svoje národní zájmy a takový společný projekt je opravdu hodně daleko. Předseda vlády najednou tuto vizi překvapivě „vystřelil“. Chápal bych, kdyby ji napřed projednal na některé z konferencí, než s ní přijít na důležitém jednání s německou kancléřkou. Kdyby pan Sobotka prohlásil, že by se v EU mohly vybudovat integrované, akceschopné vojenské síly v průběhu několika let, tak by to bylo reálnější.

Já bych ho v tom klidně podpořil, ostatně o tom již nějaký čas mluvím. Něco jiného je totiž vybudovat samostatnou evropskou armádu oproti tomu, co například podobně funguje v NATO, tedy vhodným způsobem zapojit národní vojenské síly do společných jednotek EU při nějaké konkrétní akci za společného velení, rozpočtu a strategického plánování. Premiérova slova také moc nechápu v kontextu s jeho prohlášením, že v Unii už máme přemíru integrace – vždyť společná evropská armáda by byla krokem  k federalizaci EU.