Zkušenosti nemusí nutně mluvit ve prospěch starší generace. Šéfka mládeže ČSSD o EU, uprchlících a o pohledu mladších a starších

V souvislosti s britským referendem se mluví mimo jiné o tom, že ukázalo zásadní rozpory mezi mladými a staršími voliči. Čím je podle vás způsoben ten nepoměr – např. 75 % mladých do 24 let bylo pro setrvání…

Jako zástupce mládežnické organizace nás těší, že mladí se vyslovili pro setrvání své země v EU. Nicméně se skutečně ukazuje, že rozdíl ve vstřícnosti mladých Britů k EU ve srovnání se staršími existuje. Mladí lidé více cestují po Evropě (např. i v rámci programu Erasmus), díky sociálním sítím mají intenzivnější kontakty napříč zeměmi a koneckonců i v samotné Británii mohou mít přímý a bezproblémový kontakt s mladými imigranty z „problémové oblasti“, tedy ze střední Evropy. Starší Britové mohou být stále motivováni nostalgií po skutečně velké Velké Británii – ať už v rámci zemí Commonwealthu nebo dokonce Britského impéria. Však to není až tak dávno, co se rozpadlo...

Podobné generační, ale i teritoriální a vzdělanostní rozdělení není jen věcí Británie. Co to vypovídá o současném světě?

Myslím, že to nevypovídá nic převratně nového. Rozdělení společnosti v nastíněných rovinách je v prvé řadě otázkou životních zkušeností. Ty nemusí nutně mluvit ve prospěch starší generace. Pokud nemáte například osobní zkušenost s určitým etnikem či skupinou cizinců, budete vůči nim zdrženlivější, snáze budete podléhat předsudkům apod. Mladí lidé, kteří cestují nebo studují tak mohou vnímat imigranty mnohem reálněji a otevřeněji. Dalším aspektem pak může být i pocit frustrace z nenaplněných očekávání řady občanů, kteří hledají viníka.

I u nás se mluví na jedné straně o „pražské kavárně“ a „elitách“, na druhé o „nevzdělaném venkově“…

Mluví, ovšem nemyslím si, že zde existuje nějaký propastný rozdíl. Já osobně mám problém s termínem „pražská kavárna“, protože je používán lidmi, novináři, komentátory naprosto různě. Mám pocit, že by se těžko hledala shoda, kdo všechno do tohoto spolku vlastně patří. Myslím, že je důležité nestavět žádné skupiny proti sobě a nepřilévat olej do ohně. Je spíše důležité si vzájemně naslouchat a hledat kompromisy – ostatně o tom je demokracie. V okamžiku, kdy jedna ze stran přestane naslouchat, končí jakákoliv přínosná debata.

Jakou roli v tom podle vás hrají média, která intenzivně pracují spíše s emocemi než s „nudnými“ fakty?

Vše je otázka emocí. Emoce vítězí volby, vítězí referenda. Však o Británii již byla řeč, je to krásná ukázka toho, jak na občany a občanky zapůsobil strach. Média hrají v dnešním mediálním světě samozřejmě roli zcela zásadní a je jen na etice jednotlivých novinářů, jakým způsobem vypráví příběhy, zda nezamlčují či nepřekrucují fakta, zda nenahrávají pouze jedné straně, zda nepodléhají sami velkým emocím.

V souvislosti s Brexitem se objevila i otázka role referend. Je tato forma přímé demokracie správným nástrojem pro tak vážná rozhodnutí, jako je odchod z EU? Tomáš Halík říká, že „tak to dopadá, když se rozhodnutí svěřují lidem, kteří o problému nemají ani páru“ a že „lidé, kteří hlasovali pro Brexit, si vůbec neuvědomovali, jaké to bude mít důsledky“.

Sociální demokracie podporuje zákon o obecném referendu, ale to by mělo být vypisováno pouze pro otázky, které jsou lidem srozumitelné. Souhlasím s panem Halíkem, že řada hlasujících pro Brexit si neuvědomovala, jaké to bude mít souvislosti a důsledky. Pro laickou veřejnost se jedná obecně o hůře uchopitelné téma. Evropská unie, její fungování, historie, význam, to vše by měli lidé znát, aby se mohli zodpovědně rozhodnout.
Mladí sociální demokraté v tomto vidí dlouhodobě problém a zastávají názor, že téma Evropské unie by se mělo umět uchopit už od základních škol. Pro české školství je to ale veliká výzva, nicméně bude nutné přístup zcela změnit. Není možné napříště zůstat u memorování dat vstupů jednotlivých států a dat podepisování nejrůznějších smluv. Zlepšit tuto „evropskou gramotnost“ bude znamenat neskákání tak snadno na lep populistům typu Nigela Farage.

Evropská unie je často terčem kritiky kvůli „deficitu demokracie“. Jak by se EU měla změnit, měly by se reformovat její instituce? Jak by se měl europarlament přiblížit?

Před nedávnem vzniklo hnutí DiEM25, které se právě na deficit demokracie zaměřuje. Tento deficit byl a stále je patrný například při vyjednáváních o TTIP. Rozhodování v Evropské unii je potřeba decentralizovat – přenést váhu na demokraticky volené orgány, tedy na europarlament. V opačném případě jsme pouze svědky toho, jak nadnárodní korporace a bankovní instituce tahají za nitky a určují směr, namísto toho, aby tak činili zástupci občanské společnosti, odborů, vědeckých institucí. A opět jsme u velké role médií – reportáže z jednání Evropského parlamentu, informování o důležitých rozhodnutích, o práci europoslanců (kdyby alespoň o té české!) se téměř nedočteme. Je důležité klást akcent na to dobré, co EU dělá pro své občany, ale bohužel, v Česku se soustředíme na kauzy pomazánkového másla, podestýlky pro slepice a nadáváme si do eurohujerů.

Jakou podle vás mají za Brexit odpovědnost špičky EU (např. Jean-Claude Juncker), ale i silní hráči členských států (Angela Merkelová)?

Británie měla nejvíce výjimek v rámci členských států EU, vždy se držela trochu stranou a nebyla příznivcem postupné, prohlubující se integrace EU; na rozdíl od Junckera a Merkelové, kteří jsou eurofederalisté a představují tak v rámci EU protipól Velké Británie. Myslím, že pokud hovoříme o tom, že po Brexitu již nic nebude stejné a Evropa, resp. Unie si z něj musí vzít ponaučení, pak to samozřejmě platí zejména pro tyto silné hráče.

Bude se po Brexitu měnit evropská politická mapa? Jakým způsobem a měly by proevropské strany měnit strategii?

Jedním z důsledků referenda o vystoupení Británie z EU je i její vnitřní rozkol. Obyvatelé Skotska, Severního Irska či Gibraltaru hlasovali výrazně pro setrvání Velké Británie v EU a je otázkou času, kdy budou v těchto zemích iniciována hlasování o setrvání ve Spojeném království. Můžeme proto být svědky transformace Velké Británie na „Malou Británii“. Zároveň se ozývají hlasy volající po referendu i v dalších evropských zemí (Le Penová ve Francii, Wilders v Holandsku, u nás Okamura, Klaus apod.)
Úkolem proevropských stran, včetně té sociálně demokratické, by mělo být v první řadě vzdělávání občanů a voličů v unijních otázkách a důrazně oponovat hlasům typu těch výše zmíněných.

Jaká mohou být po Brexitu směřování Evropské unie? Hrozí „dominový efekt“ a odchod dalších zemí?

Brexit prolomil jakousi neviditelnou hranici „nemožného“, čímž mohl povzbudit řadu dalších euroskeptiků, kteří se mohou cítit povzbuzení a volit pro odchod z EU, přestože jejich motivace se může od té britské významně lišit. Přesto nevěřím, že by bez nových silných negativních impulsů některá další země odhlasovala v blízké budoucnosti své vystoupení z EU. Pro ČR (ale samozřejmě nejen pro ni) by takové hlasování bylo proti našim zájmům, proti pracovním místům, proti investicím, cestování apod.

Jak je to s českým euroskepticismem, který je vidět v řadě průzkumů? Jak přesvědčit české občany o nutnosti setrvání v EU a kdo může za to, že čísla podpory a důvěry v EU jsou tak nízká?

V Česku patří svalování viny za vše špatné na Brusel k jakési politicko-společenské tradici. Euroskepticismus zde byl intenzivně pěstován několik let vrcholnými státními představiteli, kteří navíc své nezdary svalovali právě na EU. Dnes je „ten zlý Brusel“ všeobecně přijímaným vysvětlením problému, což znesnadňuje snahy o vyvracení těchto mýtů a omylů. Češi však objektivně nemají rádi příkazy a nařízení; a pokud se jedná o opatření, která jsou velmi zmedializovaná, byť zkresleně, rozjitří to negativní emoce ještě více. Hlavní těžiště euroskepticismu lze směřovat na období Václava Klause.
Boj s euroskepticismem bude dlouholetý a výsledkem musí být, že klady členství převažují nad zápory, nikoliv snaha ukázat EU jako bezchybnou. Nejedná se pouze o dříve zmíněné zařazení EU do vzdělávacích rámců, ale i o reformu EU, která bude důvěryhodnější pro občany, o projekty EU, které budou pro lidi hmatatelné i jinak než ve formě dotací atd.

Hrozí i odchod Česka z EU? Jak vnímáte slova prezidenta Zemana, který podporuje referendum o „Czexitu“ s tím, že sám by byl pro setrvání v Unii?

Věřím, že Česku odchod z EU nehrozí. Byla by to silná rána, která by měla tolik negativních dopadů, že to radši nechci domýšlet. Musíme však jednat. Můj názor na referendum o Czexitu je z předešlých odpovědí patrný. Výroky a postoje prezidenta Zemana mají často jediný cíl – provokovat politiky a političky tím, že jim vytváří nesnadné situace. Pokud se budete snažit obhájit myšlenku, že referendum o setrvání v Česku je špatný nápad, pak budete silně kritizováni za to, že nechcete poslouchat hlas občanů apod., čímž se dostanete na začátek argumentačního kolečka, ze kterého politik nevyjde bez poskvrny.

Podle některých názorů není problém EU rázu institucionálního, ale duchovního, a potíž spočívá v tom, že Evropanům chybí společný cíl. Může se objevit nějaký, který bude mít sílu sjednocovat a stát lidem za to, aby k němu většinově směřovali?

Podobné silné impulsy buď těsně předchází začátku katastrofy, nebo jsou sjednocujícím prvkem po jejím skončení. Doufejme, že nás nic takového nečeká.
Evropské společenství vzniklo právě jako sjednocující prvek po druhé světové válce. Má tudíž některé neměnné cíle už od svého založení – patří mezi ně i mír, blahobyt, svoboda. Žijeme v období 70 let bez války. Mír bereme jako naprostou samozřejmost, ale právě mír je tím nejzákladnějším předpokladem, který nám umožňuje nyní diskutovat o dalších společných cílech Evropanů a Evropanek.