V západním světě dochází k přepisování historie a praktikování takzvané cancel culture, kultury rušení. Pozorujete, že by se tento trend, i když z jiných než z rasových důvodů, začal projevovat i u nás?
Samozřejmě. V tichosti začal už před lety. Dobře to znají veřejně vystupující lidé s „nepohodlnými“ názory jako vlastenci, kritici Evropské unie nebo obhájci tradiční rodiny. Mockrát zažili tu „cancel culture“, to cílené vytěsňování jejich názorů – i osob – ze společenské diskuse. Kdykoli o sobě dali hlasitěji vědět, pravdolásková média a jejich „odborníci“ je hned označili za extremisty, kteří nepatří do slušné společnosti. Bránit se právní cestou bylo obtížné a málo platné. To jsou reálné zkušenosti. Zažívali je ale jen ti zmínění „rebelové“, většina společnosti to dlouho vůbec nevnímala. S nástupem internetu a sociálních sítí došlo ke změně. Otevřel se široký informační prostor a ideová kontrola se rozvolnila. Věci, o kterých ještě před deseti lety mluvili jen ti údajní „extremisté“, jsou dnes běžnou „houskou na krámě“, lidé o nich přemýšlejí a přestávají se bát. To je ale něco, co hlídací hyeny „liberáldemokracie“ dlouhodobě nepřipustí. Proto dochází k blokování diskusí, mazání videí a tak dále. Nynější covidová atmosféra se svými karanténami, lockdowny a nevyžádanou „ochranou před dezinformacemi“ otevírá dveře nové cenzuře.
Jak se kromě vytěsňování „nepohodlných“ lidí a názorů z veřejného prostoru u nás projevuje to zmíněné přepisování?
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPráce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.



