Česká veřejnost se rozloučila se zpěvákem Karlem Gottem. Téměř padesát tisíc jeho obdivovatelů se mu přišlo poklonit na Žofín, ulice před jeho vilou byla zaplněna svíčkami a vzpomínkovými předměty. Byl mu vystrojen velkolepý pohřeb se státními poctami a vyhlášen státní smutek. Šlo o odpovídající reakci na skon tohoto umělce?
Fotogalerie: - Ne turecké agresi
Na tuto otázku se vyskytlo už asi milion názorů. Co se na to podívat takto? „Mlčící většina má své bohy, ječící menšina, když se provalí, že to není ten jejich ‚pravý bůh‘, jen ječí ještě víc než obyčejně.“ Po pravdě řečeno, s tím celým mediálním cirkusem jsme se jen zařadili do mainstreamu dnešní doby, kdy jsou populární osoby pohřbívány tak, jako kdysi vojevůdci a králové. Mediální svět, hlavně televize, naučil takto reagovat národy. A připomněl vládám, že je to součástí staré římské zásady „dát lidu chléb a hry“. Babiš to pochopil a šplhnul si u milionů voličů, zatímco hysterky typu Halíka své pravdoláskařské věci jen uškodili.
Co Karel Gott pro český národ znamenal?
Jistotu. Kontinuitu. To, že i v hnusných dobách lze zůstat slušný a usměvavý. Byl jistotou v době, která se vinula od konce stalinistického režimu, přes rok 68, okupaci, po normalizaci a pak převrat, zvaný sametový, který přinesl obecně lidem zbohatnutí a svobodu. Ale také sociální nejistotu, bezdomovce a zločinecké exekutory. Gott byl jistotou i dnes, kdy se svoboda začíná překlápět do dalšího totalitního systému. Kdy už se zase národ učí mlčet, bezohledně se lže, za názory se vyhazuje z práce. Novodobí svazáci dnes s podporou Bruselu a americké levice vyhlašují blouznivé a krvelačné revoluce, hlásají nutnost snížit životní úroveň. Dnes už nevíme, kdo je přítel a kdo nepřítel. Karel byl i teď prostě nějaká jistota. Jak zněl starý vtip: „Kdo to byl Gustáv Husák? Celkem nevýznamný politik v době Karla Gotta.“
Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku
Objevily se ale i negativní reakce k pohřbu se státními poctami či ke státnímu smutku. Kritizovala se i Gottova minulost. Byly namístě?
Negativní reakce se ozvaly většinou od lidí, kteří buď neuspěli před branami skutečné slávy, nebo mají slávu jen mezi svými, ale národ je nesnáší. Viz Halík. Případně mají sami máslo na hlavě.
Nad smrtí Karla Gotta se zamyslel i písničkář Jaroslav Hutka. Podle něj byl zpěvák slavný „z rozhodnutí strany a vlády“, lidé prý jiné možnosti neměli, a tak se Gotta naučili milovat. „Bylo nás víc, co jsme měli nadání, nekopírovali jsme úspěšné světové hity, měli píli, ale vytvářeli písně proti proudu a zákazům. Také jsme se nějak prosadili, ale když někdo dostane koně a druhý jde bos po kamení, tak prostě dojde jinam a je na něj jiný pohled,“ porovnal Hutka svou kariéru s Gottovou. Je na tomto tvrzení něco pravdy? Těžil Gott významným způsobem ze spolupráce s režimem?
Pan Hutka je ukázka toho, jak sice talentovaný, ale ne dost talentovaný, a ne dost schopný umělec nepřekousne, že svět je jinde. Ostatně, domnívám se, že Hutka, stejně tak jako daleko talentovanější Karel Kryl po svém návratu z exilu prostě nezvládli novou dobu. Místo oslavných tirád a ponížených kolaborantů, které očekávali, našli úplně jiný národ, který měl na starosti jiné věci, než se rýpat v historii a tlouct poníženě hlavou o zem před „nositeli velkých myšlenek“.
Psali jsme:
Necelý týden po Karlu Gottovi zemřela herečka a disidentka Vlasta Chramostová. Ozvaly se hlasy, že ona v těžké době neselhala, zatímco Karel Gott ano. Lze to vůbec takto tvrdit, když herečka hrála v těch nejkrušnějších letech minulého režimu ve filmu, v televizi, v rozhlase, v dabingu, byla dokonce spolupracovnicí StB, vstoupila do KSČ a v roce 1965 byla jmenována zasloužilou umělkyní? Je přesto podpis Charty 77 a následný postoj důvodem pro to, aby byla lidmi z disentu dávána za morální protipól Karla Gotta?
Tak za prvé: Vlasta Chramostová, členka KSČ od padesátých let, manželka brněnského stalinisty Pavlince, podepsala v roce 1957 spolupráci s StB. Pak se stala chartistkou. Tento veleobrat od stalinismu k Chartě 77 nepředvedla ze stalinistů jediná.
Karel Gott nebyl ani členem KSČ, ani nepodlehl lákání a nátlaku StB, ale přečetl projev na shromáždění tzv. Anticharty. Hlasovat pro rezoluce proti Chartě 77 bylo tehdy obvyklé. To se třeba sezvala závodní konference ROH, a tak se udiveným odborářům přečetlo, že místní Strana navrhuje odsoudit rozvraceče. A od předsednického stolu na ně koukali všichni šéfové, ředitel, kádrovák, předseda ZV ROH a ZO KSČ a soudruh ze „zvláštních úkolů“. A tak to lidi odhlasovali. Na závodní konferenci ROH OPBH Praha 9 jsme tento děj pozorovali ze dveří sálu i my, dva místní signatáři Charty 77, JUDr. Kaderka a já. Soudruzi to ovšem o nás ještě nevěděli. Proti Chartě 77 hlasoval kdekdo, a tak lidé nikterak necítili, že by kvůli tomu byl Karel Gott nějaký šmejd. Udělal to, co tehdy udělaly statisíce dalších. Pod tlakem všemocných soudruhů. Nikomu se ten hlas proti Chartě nelíbil, ale v sázce bylo příliš mnoho.
Nerad bych dále působil jako onen imaginární strejda Franta, co vyprávěl, jak Mistra osobně dobře znal. Protože jednou, když Mistr jel rychlíkem z Prahy do Budějovic, on sám stál zrovna v ten moment na nástupišti v Berouně, takže u nich došlo k vzájemnému duchovnímu a lidskému splynutí prostřednictvím železnice i proto, že zrovna v ten moment hráli z amplionu „Lady Carneval“.
Kam tím směřujete? Vy jste se s Karlem Gottem znal?
Pravdou je, že Karla, když byl ještě kluk, co bydlel u koupaliště a který chodil do stejné školy jako já, jsem znal. Stejně jako plno jiných kluků a holek z Kobylis. Karel byl neobyčejně hubený kluk, sedával v parku na opěradle lavičky u kurtů na Svornosti nebo u kina Orient a hrál na kytaru. A jak říkala tehdejší starší generace, vyl strašně vysokým hlasem. Můj bratr Jan mu spolu s Božou Vaňkem, kamarád, talentovaný zpěvák, který zahynul v Mongolsku 21.srpna 1968 spolu s hudebníky z orchestru Karla Duby, nosil Karlovi desky, zvané 33. Ty s dírou uprostřed, které sem nějak – dodnes nevím jak – pašoval ze Západu další kamarád, mladý geniální letecký konstruktér Milan Štorch, jenž pak zdrhl i se sourozenci do USA. Z těch desek se „fláky z Luxemburgu“ odposlouchávaly a přepisovaly do not. Mimo jiné i za to jsme dostávali od Karla, tehdy ještě nikoli světové hvězdy, volňásky do kavárny Alfa, kde na čajích zpíval. My jsme pak jezdili tramvají číslo 3 před půlnocí do Kobylis a vedli klukovské řeči.
Paní Chramostovou jsem znal méně, ale byli jsme oba signatáři Charty 77.
Karel byl kluk z periferie, paní Chramostová dcera z tzv. dobré rodiny. Karel začal jako dělník, paní Chramostová – o tom se moc nemluví – studovala v Brně Státní konzervatoř za protektorátu. Tedy v době, kdy bylo Brno nacistické a našincům se tam žilo těžko. Životní příběh paní Chramostové je tedy ještě složitější, než se psalo v nekrolozích. Jen nevím, zda i na konzervatoři, jako na jiných českých školách se tehdy žáci museli nazpaměť učit: „Adolf Hitler war am 20. April 1889 geboren...“ Její další osud, určený nadáním a povahou, byl život divadelní heroiny. Kdo prošel protektorátem a byl mladý a idealista, inklinoval doleva.
Nadšení, emoce, extrémní charakter, vždy „pevná ve víře“. Jak pravil Ježíš: „Ty, kdož jsi bez viny, hoď po ní kamenem.“ Jenže ani Ježíš nedokázal, aby tu ženu lidé milovali. Vlasta Chramostová lidem připomínala jejich bývalé nadšení, zklamání, hříchy a jejich slabost. Takové osoby lidé nemilují. Snad ještě za padesát let je budou chválit, ale nebudou milovat.
Ing. Miloš Zeman
Takže za člověka, který by si víc než kdo jiný zasloužil pohřeb se státními poctami, jak prohlásil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, také signatář Charty 77, jste Vlastu Chramostovou nepovažoval?
Já bych se poněkud ohradil vůči vašemu předchozímu tvrzení, že „byla lidmi z disentu dávána za morální protipól Karla Gotta“. To jenom některými, a věřte mi, že to jsou jen ti hlasití. Většinu z 1800 signatářů by taková hovadina ani nenapadla. Mimochodem, dostávám od Jiřího Gruntoráda z „Libri prohibiti“, který si sám říká „posel špatných zpráv“, poslední roky oznámení o stále častějších úmrtích signatářů Charty 77. O ně a jejich památku se u nás nikdo nestará. Kdyby se tihle chytrolíni a „morální giganti“ postarali alespoň o to, aby stát přidal těm signatářům, co „nešli do funkcí“, na jejich nechutně malé důchody. Mě se to naštěstí netýká. Kdyby pro ně dokázali něco podobného, jako kdysi vydupal Smrkovský na komunistech, aby zvedli důchody odbojářům a vězňům z druhé světové války. Nebo dali aspoň na hrob medaili za statečnost. Místo toho žvanění „co Vlasta a co Karel“. Že by se přidali všichni ti umělci, co v době Charty 77 hráli, zpívali a psali jak vzteklí? Místo aby vedli chytré řeči? Vždyť tam seděli v tom Divadle hudby – nebylo to v Národním, jak se neustále vykládá – všichni! A Karel Gott, zásadní antikomunista, to odnesl tím, že ho donutili pronést projev. Kdyby raději drželi hubu!
28. října se na Pražském hradě budou udělovat nejvyšší státní vyznamenání. Prezident Miloš Zeman dal již předem vědět, že letos vyznamená svého předchůdce Václava Klause. Zatím není jasné, o jaké ocenění půjde, spekuluje se ale, že Klausovi bude doživotně propůjčen Řád bílého lva I. třídy a Řád TGM. Obě vyznamenání již dříve Klaus měl z titulu funkce prezidenta republiky, tehdejší Sněmovna mu ale po skončení mandátu neudělila tituly doživotně tak, jako se stalo v případě Václava Havla. Vítáte tuto Zemanovu iniciativu? Zaslouží si Václav Klaus výše zmíněná ocenění?
To, že Parlament neudělil Václavu Klausovi po odchodu z funkce oba řády doživotně, jen ukazuje na ubohost našich poslanců. Ve slušné společnosti by se lidem tohoto formátu měly udělovat tato vyznamenání navždy. Jako se to děje u cizích státních příslušníků. Ostatně, když odjede z funkce a nakonec, jako každý z nás jednou zemře, tak už není „vyznamenaný“, ale jen „nefunkcionář a pak kus masa, mrtvola? Kdo to vymyslel, které lidské čuně?
Týž den se bude ve Foru Karlín konat koncert, který má za cíl protestovat proti poměrům, co tu panují, tedy proti prezidentu Miloši Zemanovi i proti premiéru Andreji Babišovi. Mezi účinkujícími nebudou chybět angažovaní zpěváci jako Tomáš Klus či už zmíněný Jaroslav Hutka. Naopak ředitel Paměti národa Mikuláš Kroupa při té příležitosti zmínil, že nebude pozván Jaromír Nohavica kvůli nevysvětlené údajné spolupráci s StB a kvůli tomu, že převzal jednak Puškinův řád od ruského prezidenta Putina, ale i vyznamenání od Miloše Zemana. Má podle vás tato „truc akce“ své opodstatnění?
Ale ať si dělají, co chtějí. Za peníze, které dostanou bůhví odkud. Je jim to už celých třicet let od Listopadu platné jak „mrtvému zimník“. Ovládli televizi, pořádají demonstrace, spolčují se s čím dále tím více obludnými spolky genderistů, bolševických ekologistů, kraválistů a s prominutím duševních nedospělců s vymytými mozky a „furt und furt“ jim to není nic platné. Stále stejná jména, neúspěšní politici, zpěváci, mizerní novináři a autoři mají mejdan. Já jim to přeji. Je demokracie. A proti blbnutí není žádný paragraf.
Právě tyhle lidi tak zvedlo ze židlí, když státní zástupce Jaroslav Šaroch zastavil trestní stíhání premiéra Andreje Babiše a jeho rodiny ve věci kauzy Čapí hnízdo. Ani senátoři nezískali ve Sněmovně podporu pro ústavní žalobu na prezidenta. I kvůli dění kolem obou vysokých ústavních činitelů jsou vztahy ve společnosti dost vyhrocené. Kde hledat hlavní viníky?
Povídání o justici u nás a o trestních stíháních kdekoho od řetězu utržených státních zástupců, to by bylo na dlouhé povídání. Jde ostatně o celosvětový fenomén, kdy agresivní ideologie a ještě agresivnější média vyvolávají na něčí popud – většinou za dobrý honorář – za pomoci mocichtivých bezohledných lůzrů v médiích napětí ve společnosti a snaží se rozvrátit státy. Viz v USA aféra Clinton, dnes hon na Trumpa, ve Francii na Sarkozyho, v Itálii na Berlusconiho, v Izraeli na Benjamina Netanjahua a v dalších a dalších státech na jiné. Stále stejná písnička. Jen se radujme, že se u nás doposud neobjevili tajemní střelci, co střílí do demonstrantů jako v Káhiře, v Damašku a Homsu, v Kyjevě i jinde.
Společnost se štěpí i v pohledu na Rusko. Někdy to už vypadá tak, jako by nás od německé okupace neosvobodil Sovětský svaz, ale bylo to opačně, a to nemyslím jen kauzu Koněvova pomníku. Do toho vy přicházíte s knihou „Mauthausen – Ďábel v líbezné krajině“. Zabýváte se v ní opomíjeným místem nacistického řádění – koncentračním táborem Mauthausen. Jak myslíte, že ji veřejnost přijme, a co jste tímto obsáhlým dílem chtěl vzkázat?
V knize „Mauthausen – Ďábel v líbezné krajině“ píši na straně 38: „Minulost dvacátého století, ač trvale ovlivňuje dnešní současnost, je mnoha lidem toužícím po vzdělání poněkud vzdálena. A protože se stále a stále, bohužel, ozývají hlasy minulosti, které překrucují historii a dělají z viníků oběti, je nejlepším argumentem poznat skutečná fakta.“
Po smršti protičeské propagandy, která se na nás vyvalila z Německa a z Rakouska po roce 1990, je to dodnes potřeba. Tam oficiálně a za velké finanční podpory německé vlády funguje protičeská propaganda nepřetržitě od roku 1950, a to od založení sudetoněmeckého sdružení „Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e. V.“, který je součástí takzvaného spolku vyhnanců. Tento spolek a rakouská odnož chápaly pád komunismu u nás jako možnost splnění svých politických plánů a upraveného Henleinova plánu „Heim ins Reich“. V zásadě jde o odtržení českého a moravského pohraničí tak jako v roce 1938. Tím by česká státnost a my jako národ bychom v podstatě skončili.
Protičeská propaganda do roku 1989 byla u nás celkem neúspěšná, ale po roce 1990 nabývá síly tvrzení, že největším zločinem druhé světové války bylo odsunutí Němců žijících mimo Německo z východní Evropy a hlavně z Československa. Zvláště tzv. nejprogresivnější vzdělaná mládež a část střední generace na tyto propagandistické žvásty naskakuje. Je to proto, že ani školy, ani historici nedokážou mladým vysvětlit, co se tady od dvacátých let minulého století do roku 1945 dělo. Mnohé knihy jsou sice vynikající a přísně vědecké, ale mají tendenci zabývat se jednotlivostmi a nebrat na vědomí celek. To se pokouším ve své knize udělat já.
Jak jste na to šel, abyste tu německou a protičeskou propagandu přebil?
I nejvíce nepolitický občan zná u nás termín „atentát na Heydricha“. Ale jinak nevědí nic moc. Použil jsem skutečnost atentátu na Heydricha a následných vražedných represí vůči odboji a rodinným příslušníkům československých parašutistů, které vyvrcholily v koncentračním táboře Mauthausen, jako základní bod.
Problém byl v tom, že Evropa pod německým tlakem přestává reálně hodnotit, co se vlastně dělo a kdo to činil. Jak napsal Daniel Jonah Goldhagen v knize „Hitlerovi ochotní katani“: „… ty strašné zločiny neprováděli nějací imaginární ‚nacisté‘, ale Němci ve jménu Německa, kdy Německo bylo zemí, jejíž obyvatelstvo bylo takřka zcela v zajetí této zrůdné a naprosto iracionální rasové teorie“. To se dnes prakticky nesmí říkat.
Problém také byl, jak čtenářům vysvětlit souvislosti. Neznáte-li souvislosti, neznáte nic. Tak třeba pojem „koncentrační tábor“ v nacistickém podání. Koncentráky typu Mauthausen vznikly tak, že vedoucí funkcionáři SS založili v dubnu 1938 v Berlíně firmu Dest GmbH jako otrokářský průmyslový podnik, který za války sice „spotřebovával“ vězně-otroky a houfně je vraždil, ale jinak produkoval obrovský finanční zisk. Nacismus byl banditský a zlodějský režim, který žil doslova z mrtvol. Z majetku zatčených a zavražděných, z jejich práce a nakonec i z jejich oblečení, ze zlatých zubů a jen konec války neumožnil průmyslové vyrábění mýdla a hnojiva z těl zavražděných, na což měli Němci u Gdaňsku „výzkumák“ i „poloprovoz“. Zvláště z těl žen prý bylo mýdlo velice kvalitní, jak dokazují dokumenty.
Abychom pochopili dobu protektorátu a koncentrační tábor Mauthausen, je nutno vést tok děje jako proud času. To se vyplatilo po zkušenostech s napsáním mnoha úspěšných technických knih i v mé předchozí úspěšné knize zabývající se historií: „Krvavé dozvuky války – 1945“.
Myslíte si, že čtenáři po vaší knize sáhnou v čase, kdy spoluobčany kádruje pro německé metály si jezdící teolog Tomáš Halík, kdy se špičky lidovců mohou přetrhnout, aby dorazily na sraz Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kdy se dozvídáme, že nás Rudá armáda od Němců vlastně neosvobodila, kdy se starosta Prahy 6 Ondřej Kolář dokáže zviditelnit jenom tím, že chce odstranit pomník maršála Koněva?
V knize o koncentračním táboře Mauthausen si její první čtenáři podle toho, co mi řekli, cení toho, že obsahuje mnoho doposud neznámých anebo potlačovaných faktů a ukazuje věci v souvislostech. Pro mnohé je doslova objevná, jak říkají.
Do knihy jsem totiž mimo jiné zahrnul autentická svědectví vězňů, a nikoliv jen běžné „umravněné“ povídání pro čítanky. Knihu jsem psal z potřeby ukázat, co to byl nacismus v reálném životě. Málokdo je například schopen připustit, že americké filmové trháky, jak nějací lidé „loví“ jiné lidi, mají skutečný historický vzor. Sovětští zajatci se na začátku února 1945 (!) v Mauthausenu vzbouřili a stovky jich uprchly. Do pronásledování uprchlíků, zvaného dnes „Hon na zajíce v Mühlviertel“, což je oblast v Horním Rakousku, se kromě stráží SS zapojilo také četnictvo, blízké jednotky wehrmachtu, místní rakouské oddíly SA, Hitlerjugend, Volkssturmu, požární jednotky z městečka Mauthausen a také několik stovek dobrovolníků z řad místního obyvatelstva. Bodří Rakušané si šli do lesů zastřelit nějaké ty „podlidi“, jak říkali „Ein großer Spaß“. Jen několik vězňů přežilo, jeden u Čechů na jihu Čech.
Z paměti národa prakticky vypadlo, že přes naše území jezdily vlaky smrti, v nichž se Němci pokoušeli odvézt desetitisíce vězňů a zajatců mimo dosah sovětských vojsk, například do Mauthausenu. Mrtvoly vězňů vyhazované z vlaků se povalovaly podle železničních tratí od Litoměřic po České Budějovice.
Strašlivá a dodnes neznámá či „neuváděná“ je také reálná informace, že nedaleko Mauthausenu ještě do zimy 1944 stavěli nacisté obrovský komplex nových koncentračních táborů. Včetně plynových komor a spalovacích pecí, které měly mít kapacitu více než tisíc zavražděných denně. Stále věřili v nekonečný proud „podlidí“, které bude možno ekonomicky využít až k smrti a pak zlikvidovat. To měl být také osud většiny českého národa, který po využití za války měl být po „vítězství Říše“ eliminován.
V knize jsou také prakticky neznámé informace o pokusu zavraždit najednou nejméně 40 tisíc vězňů v podzemních továrnách u Mauthausenu spolu s „nežádoucími“ svědky, tedy obyvateli okolních rakouských vesnic.
Knihu by si tedy měli přečíst hlavně ti, kteří za největší zvěrstvo spojené s druhou světovou válkou považují odsun Němců z našeho území. Snad by se jim oči i obzor otevřely. Jaké další souvislosti odhalujete?
V Mauthausenu zavraždili poléváním vodou na mrazu nejen českého písničkáře Hašlera, ale i slavného sovětského generála a geniálního stavitele přehrad a stovky dalších vězňů. Také z knihy lépe pochopíte, proč Brňané vyhnali všechny místní Němce na konci května z města a kde se v nich vzala ta nenávist. Tuhle část by si měli přečíst zvláště ti „pokrokoví“ Brňané, co pořádají pochody do Pohořelic, blábolí nesmysly o konci války a teroru na „nevinných brněnských Němcích“.
Mezi desítkami informací a příběhů se také čtenáři dozvědí neuvěřitelný příběh osvobození koncentračního tábora Mauthausen na území Jaltskou dohodou vyčleněném pro Sověty. Příběh, jak dva bankovní úředníci, jeden ze Švýcarska a jeden Němec, přivedli na pomoc umírajícím vězňům v Mauthausenu a v okolních táborech tanky a pěchotu US Army, pod vedením amerického seržanta s polskými kořeny. A také zjistíte, že u nás stále opakovaná lež, že „odbojáři a vězni“ nikdy neútočili na Němce, že Češi byli „zbabělí“ a bývalí kolaboranti, je propagační (sudeto)německý výmysl. Uvidíte na fotografiích a dočtete se z dokumentů, jak dopadli dozorci SS a velitelé koncentráků přímo na místě, pokud je vězni dostihli.
Německo je opět ekonomický a hlavně politický obr. Pokud tedy on a jeho příznivci u nás zatajují a přepisují naši vlastní historii, co od nich můžeme čekat do budoucna? Viz to žvanění o tom, že se Praha osvobodila sama. Můj otec jako člen odboje pomáhal Pražské povstání připravovat a organizovat. Kdyby na milion dvě stě tisíc německých vojáků Schörnerovy armády, která byla v Čechách, neútočila Rudá armáda, tak by nikdy z Prahy neodešli bez dalších bojů a vražd.
Proto jsem napsal obě knihy, tu novou o Mauthausenu, aby lháři a političtí hochštapleři typu starosty Prahy 6 a filmaři natáčející podvodné hrůzy jako „Habermannův mlýn“ anebo „Vraždění po česku“, to neměli tak snadné. Nejbezbrannější je hloupý národ, který nezná ani své dějiny. Toho se u nás pokoušeli dosáhnout nejprve nacisté, pak komunisté a dnes „pokrokoví“ pseudointelektuálové.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
