Kdysi jsem četl paměti jednoho křesťanského misionáře v Tichomoří. On se nejprve naivně domníval, že domorodce pro křesťanství získá tím, že jim sdělí, že se v neděli nepracuje. Zjistil však, že se na těchto krásných a požehnaných ostrovech nepracuje ani jeden den v týdnu. Zkusil to pak s bojem proti hříchu. Ale ti šťastlivci vůbec pojem hříchu neměli. Misionář, jehož jméno jsem zapomněl, dokonce s úžasem uváděl, že nevědí nic o majetku, nerozlišují to, co je moje a co je tvoje. Veděl, že majetek a vědomí hříchu si jsou blízko. A tak popisuje, že nejdříve musel naučit domorodce hřešit, aby pak mohl bojovat proti hříchu. A uspěl. Křesťanství zvítězilo. Častokrát jsem si říkal, že příběh Klausovy ekonomické reformy je v mnohém podobný.

Osmého března 2013  přinesly Hospodářské noviny zajímavý rozhovor s Janem Stráským. Býval to kdysi blízký spolupracovník Václava Klause a také poslední federální premiér. Média ho vesměs ignorovala, politická scéna ho přešla mlčením, dokonce i ty strany, které by měly mít zájem o něm nemlčet. Jan Stráský přiznal, že ekonomická reforma spojená s Václavem Klausem, Vladimírem Dlouhým, Tomášem Ježkem, Karlem Dybou a dalšími byla ve skutečnosti rozkradením národního majetku.  A to rozkradením vědomým.