Proti političce se tedy postavili mladí lidé, kteří nemohou mít vlastní zkušenost s reálnou podobou výkonu moci, jak ji komunistická strana předváděla až do listopadu 1989, a kteří drtivou většinou nemají ještě ani volební právo. Právě proto je mi ale jejich vzdor sympatický. Svědčí totiž o tom, že jsou vnímavější a akceschopnější než generace otrávených a blbou náladou uvláčených rodičů. A děkuji jim za to, neboť tím, že dávají najevo svůj zájem o další vývoj naší země, mohou probudit z letargie ty, kteří na něj rezignovali.

Pochybuji, že by gymnazisté vedli s danou komunistickou radní nějaký osobní spor (ostatně je učitelkou základní školy v úplně jiném městě – ve Strakonicích), a stejně tak ho nevedu já. Jde jim tedy patrně o něco jiného – a to o historickou zkušenost a perspektivu budoucnosti. Protest studentů by měl připomenout ideologické principy a z nich vyplývající způsob vlády komunistické strany všem, kteří na ně zapomněli, nebo kteří vlivem korupčních skandálů ve vysoké politice získali pocit, že před rokem 1989 bylo líp, protože i v té bídě a morálním marasmu alespoň tušili, kdo je kdo.

Proč ale hovořím o principech a nikoli o konkrétním jménu? V jednom z rozhovorů v Českém rozhlase jsem se jasně vymezila proti teoretické možnosti, že bych jako prezident měla pověřit sestavením vlády komunistickou stranu: uvedla jsem, že bych musela z morálních důvodů rezignovat (mimochodem nevím o jiném kandidátovi, který by to řekl stejně kategoricky). Vzápětí mi telefonoval velmi emotivním hlasem muž, jehož rodiče se podle jeho slov aktivně podíleli na osvobození republiky, celý život poctivě pracovali a byli komunisté. A já si statečných a pracovitých lidí vážím. Ale komunistická ideologie stála a stále stojí na rozdělování společnosti a na vyvolávání nenávisti, dál hovoří o třídním boji a slibuje nemožné. Proto hovořím o principech, které znám a odmítám, ne o lidech, které neznám a jimž nechci křivdit.