V České republice nefiguruje mnoho měst, které by se mohly pochlubit přítomností armády a funkčními kasárnami. Je malým zázrakem, že se Hlučín k tomuto okruhu „vyvolených“ stále řadí. A aby toho nebylo málo, tak ve svých zdech hostí i unikátní útvar hasičského záchranného sboru.

Výlet do historie
Výstavba kasáren v Hlučíně se datuje do doby, kdy Československo provádělo rozsáhlé opevňovací práce proti sousednímu Německu, které představovalo pro mladý stát vojenskou hrozbu. Okolo republiky měl vyrůst systém stálých železobetonových pevností, jež měl vylepšit její chatrné možnosti obrany. První opevněný úsek začal být budován v předpolí Ostravy, která nejenže představovala jedno z center těžkého průmyslu, ale také ležela při vstupu do Moravské brány. Za tímto účelem bylo v Bohumíně roku 1935 zřízeno ženijní skupinové velitelství, které mělo výstavbu opevnění řídit, ale již v roce 1936 se toto velitelství přesunulo do Hlučína. Práce se rozeběhly rychlým tempem, takže ještě v prosinci 1935 byla u Antošovic vybetonována první pevnost a v následujícím roce ji následovaly desítky dalších. Úsek, který mělo hlučínské velitelství na starost, se rozkládal mezi Hrabyní a soutokem řek Odry a Olzy. Protože vznikající opevnění mělo být v době míru obsazeno jen polovinou osádky, bylo třeba pro plánovaný pevnostní útvar vybudovat také kasárny, kde by byl ubytován zbytek mužstva. Že se zraky projektantů upřely k Hlučínu, bylo poměrně nasnadě. Město má ideální polohu, napojení na železnici a od linie pevností je vzdáleno necelých 5 kilometrů. A protože bylo i sídlem politického okresu, mělo ideální předpoklad pro umístění velitelství chystaného hraničářského pluku. Ten nakonec v srpnu 1937 v Hlučíně vznikl. Dostal označení Hraničářský pluk 4 a měl na starost obranu území od Jamnice až po Bohumín. Vzhledem k takto široké spádové oblasti musela být zřízena řada pobočných posádek v dalších městech a vesnicích. To si v některých případech vyžádalo i výstavbu zcela nových kasáren, jež vznikly v Koblově a Hlučíně. Nové kasárny měly být vybudovány i v Hrabyni, avšak dokončení stavby přerušily mnichovské události. Dnes na jejich místě stojí rehabilitační ústav.

Místo pro kasárny v Hlučně bylo vybráno při výjezdu na Opavu, na parcele dr. Alfonse Rothslichlda, v sousedství jeho hospodářského dvora. Práce byly zahájeny 14. září 1936 a plocha areálu měla přesáhnout 4 hektary. Neuplynul ani rok od zahájení stavební činnosti a do kasáren se mohli nastěhovat jejich noví obyvatelé. Umístění zde našlo velitelství hraničářského pluku, II. prapor, pomocná rota, rota velkých kulometů proti letadlům, jak dobové pojmenování označovalo protiletadlovou obranu, a poddůstojnická škola. Kasárna deklarovala kapacitu pro 610 mužů, nicméně při takové koncentraci jednotek musela pojmout větší počet vojáků. Celý pluk měl tou dobou dohromady 1887 osob, z toho 987 bylo ubytováno v Hlučíně. Část mužstva se sice přesunula do pevností, avšak početní stav pluku nadále rostl. V květnu 1938 již sloužilo u pluku 3616 osob a po vyhlášení mobilizace v září dokonce 5 502 vojáků.

Hlučínský pluk byl v řadě věcí unikátní. Nejenže šlo o první zřízenou vyšší jednotku tohoto druhu, ale jako jediný hraničářský pluk obdržel svůj vlastní pluk plukovní prapor. Této pocty se mu dostalo 11. září 1938 od okresního zastupitelstva v Hlučíně, dlouho se však z tohoto ocenění neradoval, poněvadž v říjnu musel Hlučín opustit a zanedlouho bylo jako nepotřebný zrušen. Hlučínský pluk měl také jako jeden z mála v celé armádě vlastní protiletadlovou rotu. Ta měla ve výzbroji velkorážní kulomety švýcarské produkce a byla plně motorizovaná. Vezmeme-li však v potaz, že měla teoreticky zajišťovat protileteckou obranu na celém úseku pluku od Bohumína po Velké Heraltice, pak jejich 8 kulometů mohlo sehrát spíše symbolickou roli.