Přednášející, ostatně mimořádná osobnost – jedna z nejvýznamnějších historiček zahradní architektury nejen v ČR, ale i v celé Evropě, „duše“ rekonstrukce Květné zahrady v Kroměříži, která se díky ní stala prakticky jedinou českou historickou zahradou, která snese srovnání s nejvýznamnějšími evropskými historickými zahradami – nebyla v Holešově poprvé. Mnoho z nás si živě pamatuje její skvělé přednášky a prezentace problematiky středověkých zahrad i naší zámecké zahrady v Holešově. Současná přednáška tak vlastně navazovala na předcházející skvělá vystoupení Dr. Křesadlové. A bylo co poslouchat a na co se dívat – obrovský archív historických zahrad z celé Evropy, většinou osobně zdokumentovaných Dr. Křesadlovou, je zcela unikátní. Zatímco ve středověku, omezeny malou plochou opevněných sídel, byly zahrady sice zpodobněním té prapůvodní – rajské zahrady - musely si ale vystačit s kouskem trávníku, ovocným stromem, fontánkou a záhonem bylinek (ten byl ostatně potřebný i proto, aby vůně bylin poněkud překryla zapáchající prostředí středověkého městského života), nastupující renesance v Itálii se rozmáchla právě v zahradní architektuře do nevídané šířky a i výšky.

Italští šlechtici, bankéři a obchodníci si pořizovali vlastně tři druhy obydlí. Jednak to byly městské domy s relativně malými zahradami, neboť města tehdy ještě stála na středověkém, stísněném půdorysu. Na venkově si pak patriciové stavěli velké statky s rozsáhlými sady, užitkovými zahradami a vinicemi, na kterých už uplatňovali architektonická pravidla. Nejvýstavnější ale byly předměstské vily – ty si stavěli v dosahu měst jako výstavné paláce, jejichž rozsáhlé zahrady, plné vodních prvků – různých střiků, vodních varhan, vodou poháněných figur a dalších hříček - využívali zejména v horkých letních měsících. Vzrostlé stromy poskytovaly stín, tekoucí voda chlad a osvěžení. Tvůrci zahrad využívali hornatý terén velké části Itálie a zahrady stavěli terasovitě, tak, aby v jejich nejvyšších patrech využili více vanoucích větrů a vánků. Renesanční zahrada přitom vycházela ze čtverce, pravidelně rozděleného na čtyři díly (jako islámský symbol čtyř řek, vytvářejících svět), kde uprostřed se nacházel vodní prvek – tím se lišila od pozdější zahrady barokní, která se soustředila na osovou souměrnost.