Vážený pane Peterko, milý Mistře,

dnes uplynulo přesně jedno století od chvíle, kdy jste se v Praze narodil. Jen tak pro zajímavost – v hlavním městě tehdy po ránu ještě lehce mrzlo, ale přes den už teplota vystoupala až k 7 stupňům Celsia a nebe bylo bez srážek. Narodil jste se tedy do typicky předjarního počasí a do mladého demokratického Československa.

Za následujících čtyřiadevadesát let, která jste pobyl na tomto světě, jste pak prožil tolik, co by jiní potřebovali na životy dva, možná i tři. Jenom prezidentů té naší milované republiky jste zažil celkem deset. A protože se životní příběhy legend mají připomínat, chceme dnes krátce vzpomenout i ten Váš. Už proto, jak rozporuplně, složitě, ale zároveň nadšeně jste ho dokázal naplňovat.

Divadelní a filmoví fanoušci Vám dnes určitě věnují vzpomínku především za bezpočet rolí, jimž jste propůjčil svůj herecký um, dramatický i komediální. Ale byla vůbec herecká profese tím Vaším vysněným povoláním? Nikoli, kumštýřem jste se stal spíš náhodou, možná i trochu proti své vůli. Vaší skutečnou životní vášní byl sport. Především řecko-římský zápas a vzpírání. A Vaším snem touha zúčastnit se olympijských her. Vůle, disciplína, nadšení, vytrvalost i každodenní trénink nakonec k naplnění tohoto snu nestačily. Ale na divadle a ve filmu a televizi všechny tyto osobnostní rysy významně přispěly k tomu, do jakých rolí jste byl obsazován. A jak skvěle jste se jich pokaždé zhostil!