Analýza podrobně zpracovává údaje k bydlení z mnoha úhlů pohledu. Jako klíčové jsou vnímány mimo jiné demografické faktory, kdy masivní výstavba ze 70. a 80. let minulého století částečně reagovala na potřeby silných poválečných generací, ale početně silná populace narozená v 70. letech adekvátní nabídku bytů v současnosti využít nemůže, což je jednou z hlavních příčin extrémního tlaku na straně poptávky po bytech v posledních letech.

Podle analýzy bylo také, na rozdíl od jiných segmentů ekonomiky, pro výstavbu nových bytů ekonomické a právní prostředí po roce 1990 připravováno velmi pozvolně. Některé nezbytné nástroje, jako například hypotéční úvěry, začaly být dostupné až několik let po roce 2000. Proto byla silnější bytová výstavba v Praze zahájena až v období let 2003 až 2008, pak však byla rázně utlumena krizí, která však z hlediska počtu povolovaných bytů v Praze trvá dodnes.

Dále se analýza zabývá výpočty potřebného množství bytů, které by měly být v Praze každý rok postaveny. „Porovnáním dat ze sčítání lidu 2001 a 2011 ve vztahu k nové výstavbě v tomto období bylo zjištěno, že každý rok zaniká přibližně 0,4 procenta z celkového počtu bytů v Praze – jen pro vyrovnání tohoto faktoru by bylo třeba doplňovat přibližně tři tisíce nových bytů ročně,“ uvádí demograf Martin Červinka, který tuto část analýzy s týmem Masarykova ústavu vyšších studií ČVUT zpracovával.