„Tvrdě dotkl se osud našeho města. V práci – jak žil, tak i padl náš starosta, pan Tomáš Baťa. Zlín vzpomíná vděčně zásluh svého budovatele. Vytrváme všichni v práci a v díle svého vůdce budeme pokračovat.“ Takovým textem uvedla Městská rada a Zastupitelstvo města Zlína před 85 lety parte Tomáše Bati.

Město bot připravilo svému stvořiteli velkorysý pohřeb, který se konal 14. července 1932. Za zvuků sirén opustila rakev „pana Šéfa“, jak mu ve Zlíně říkali, tovární bránu, a několikatisícový průvod se vydal na lesní hřbitov. Vzdálená cesta na hřbitov s hudbou, se zastávkami a proslovy před radnicí a v kostele, zařadila trvání pohřbu mezi rekordní. Od půl třetí odpolední do půl deváté večerní.

„Soumrak padl na dubový a bukový les nad Březnicí, pod jehož listím bude tlít tělo Bati a jeho nešťastného pilota Broučka, jehož vzal Baťa s sebou do smrti. Tisíce lidí nastupuje zpáteční cestu setmělou silnicí. Prach se zdvihá nad zástupy, nad nákladními auty, které sem přivezly věnce a kytice, nad kapelami, sokolskými oddíly a delegacemi hasičů a jiného věrného Baťova opuštěného národa. Do dálky hučí les ozvěnou tisícihlasého života, který se valí od šéfova hrobu dolů do města, do domovů, k vlakům, autobusům...

Je tu smutno. Asi po půlhodinové chůzi se v údolí zjevují světla, světla Zlína. Vyvstává jeviště továrních traktů, vysokých, mocných, zářících do nadcházející noci. Jeden vedle druhého tyčí se paláce ze železobetonu, oceli a skla. Zítra už za několik hodin se v nich rozjede práce starým tempem, kterému zdejší lidi naučil Baťa.“ napsal ve své reportáži ze smutečního Zlína 15. července 1932 Franta Kocourek.