Děkuji za slovo. Vážený pane předsedají, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás vzala s sebou na krátký výlet do transplantační medicíny. Nedomnívám se, že toto téma by zde bylo často slyšeno, ale velmi si přeji, abyste porozuměli tomu, co dnes budeme hlasovat.

Československá a česká transplantační medicína byla vždycky na špičce a v některých oborech je opravdu světovou špičkou, zejména v oblasti imunologických a některých transplantací. A abyste porozuměli tomu, proč chceme opravit ten zákon. Ten nevznikl vůbec z ničeho jiného, než že tomu ten, který předkládal, úplně nerozuměl. V té transplantaci se jedná o život. A já přeji všem i těm, kteří mě neposlouchají, aby se jich to nikdy netýkalo, ani jich, ani jejich příbuzných, ani z jedné strany, ani jako dárce, ani jako příjemce. Protože transplantace řeší situaci, která se velmi přibližuje opravdu binomickému dělení života: ano, ne. To není: bude mi lépe nebo hůře, ale: umřu a budu žít. A tady jde o čas. V současné době je to tak, že to koordinační středisko transplantací musí písemně požádat v případě cizince jeho rodinu. To je více méně nemožné vyřešit. A problém tady nastává v tom, že naši čeští občané jsou v nevýhodě. Protože jestliže ten cizinec, který zde je, a dojde k nějakému akutnímu selhání životně důležitého orgánu a potřebuje transplantaci, transplantační centra bez ohledu na to, kam patří, okamžitě zahajují jednání, dívají se do té čekací listiny, eventuálně s kým by se ten člověk mohl shodovat a dostane se mu té péče. Transplantace dnes je rutinní záležitostí, byť se tam samozřejmě stále vylepšuje. Ale v případě, že dojde k opačnému případu, to znamená, že tady je cizinec, který prostě bohužel má polytrauma, protože si musíme uvědomit, že každá transplantace znamená, že jsme někoho nezachránili ve většině případů, tak v tomto případě začíná těžký boj o čas. Protože jestliže explicitně u sebe nemá kartu, že buď chce, nebo nechce darovat orgány, což samozřejmě je svaté a to se zcela respektuje, v současné době se musí to koordinační středisko písemně dotázat konzulátu, velvyslanectví, rodiny. Ale všichni víte, jak vypadají pasy těch cizinců. On tady má trvalé bydliště na Staroměstském náměstí nebo v Liberci nebo kdekoliv a pak má jenom zemi původu, mnohdy jenom město nebo oblast. Je více méně nemožné cokoliv takového dopátrat. A po velmi pečlivě analýze jsme zjistili, že vlastně my tím české občany zhruba připravujeme v deseti, patnácti až sedmnácti případech o život, protože jim nemůžeme poskytnout z naší jaksi databáze vhodného dárce toho orgánu.