Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, tak já jsem velice ráda, že mohu konečně reagovat nejen na vystoupení některých kolegyň a kolegů z minulého týdne, protože jak dobře víte, tak jsem reagovat nemohla vzhledem k tomu, že jste neumožnili otevřít rozpravu, a zároveň můžu aktivně vstupovat i do dnešní pokračující schůze. Tím bych si dovolila zareagovat na paní předsedkyni Richterovou i pana předsedu Hřiba, já jsem jim to říkala už neformálně, když mě vyzývali, proč nereagujete, paní ministryně? Jak jsem mohla reagovat? Já myslím, že to snad všichni chápete, že bych ráda reagovala. Ono to není nic příjemného tady sedět a nechat se ostřelovat zleva, zprava, to myslím samozřejmě v přeneseném slova smyslu, já to vydržím, nebojte, a nemoci reagovat.

Když jste mě nedávno v jiné věci vyzývali, že jsem reagovala i se závěrečnou řečí, tak já jsem prostě tuto praxi změnila a budu reagovat vždycky v rozpravě. Ale musíte mi to umožnit. Musíte dovolit, abych mohla reagovat. Teď mohu a jsem za to velmi ráda a budu aktivně reagovat.

Má reakce v mém dnešním vystoupení bude částečně i na minulý týden, protože tam jsem právě reagovat nemohla kvůli tomu, že jste schůzi neumožnili otevřít. Přiznám se, že v určitých okamžicích, kdy se kritika našeho zákona míjela s realitou úplně nejvíce, pro mě bylo velmi obtížné nesmět se do diskuse vůbec zapojit a zasáhnout, položit na stůl fakta a vyvrátit celou řadu dezinformací.

Z pohledu demokratické diskuse je určitě nekonečně správnější, když ministr, předkladatel zákona, může svého přednostního práva využít, může reagovat, může odpovídat. Nedovedu si představit, proč by mělo být lepší, aby tomu bylo jinak. Komu a proč by demokratická debata mohla vadit? Pokud mezi námi někdo takový je, chtěla bych slyšet jeho argumenty. Ne, dámy a pánové, demokracie je o diskusi, demokracie je o interakci, a já dnes proto nemohu začít ničím jiným, než že se vrátím k některým příspěvkům z minulého týdne. Alespoň tedy k těm, které se týkaly zákona, o kterém je řeč. To totiž zdaleka nejde říct o všech vystoupeních, která tady minulý týden ve středu zazněla.

Pan poslanec, pan předseda Vít Rakušan začal svůj projev – jsem ráda, že v sále – málem výzvou k uskutečnění velkých občanských shromáždění. Začal ho apelem na občanskou společnost. V tom případě mi tedy dovolte, abych se já obrátila svým apelem na hnutí STAN, protože mi zásadně nesedí jedna věc. Pokud je pan předseda Rakušan a hnutí Starostové komfortní s tím, že Česká republika má v příštím roce hospodařit s deficitem 150 miliard a v roce 2028 – s deficitem státního rozpočtu, podotýkám – 126 miliard, jak nařizují fiskální evropská pravidla dohodnutá, vyjednaná bývalou vládou Petra Fialy, ve které všichni jste seděli, včetně pana exministra Rakušana, podle mého názoru já to nazývám pastí, kterou nám tady zanechal Fialův kabinet, proč ve volební kampani nepředstavili konkrétně – nebo nepředstavil, teď mluvím k panu předsedovi Rakušanovi – konkrétní soubor opatření, jak deficit z roku na rok snížit z těch faktických konkrétních skoro 300 miliard roku 2025 a těch 350, co jste nám fakticky nachystali na rok 2026, které jsme stáhli na 310, na oněch 150 miliard, tedy skoro o 200 miliard.