Na předních místech programů jej mají všechny politické strany. Více než stotisíc učitelů si o tom myslí své, dobře totiž znají ze svého studia křivku zapomínání. Která strana to myslí vážně, nechť volič posuzuje podle toho, jak se chovala, když řídila ministerstvo školství nebo financí.

Téma vzdělávání proniklo i do hospodských diskuzí, kde vždy dominoval jiná obsah debat, zejména sport. Je zajímavé, že ten se v předvolebním boji téměř neobjevuje. Nejenže nemá vlastní ministerstvo, ale není ani přímo obsažen v názvu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, kam sport resortně spadá. Přitom při návštěvě takřka každého podniku se zlatavým mokem na čepu se zdá, že sport je nejdůležitější věc ve vesmíru.

Do sportu tečou nemalé peníze. Málokdo ale řeší, kam přesně. Dotace ministerstva školství, krajů i měst fungují většinou tak, že se podle nějakého klíče (a někdy i bez něj) peníze rozdělí a pak se vyúčtují. Kdyby byli naši sportovci tak dobří, jak skvělí jsou někteří jejich funkcionáři v kouzlení s dotacemi, vozili bychom snad z každého mistrovství světa nějakou medaili.