Po letech, kdy u nás probíhaly společenské a majetkové změny, provázené nebývalou podnikatelskou euforií, v jejichž rámci právě zemědělství bylo považováno za odvětví nevýznamné (viz: co si nevyrobíme, to si dovezeme), přichází období procitání a hledání východisek k nápravě poničeného. A že je co zlepšovat, o tom není pochyb.

Dnes zjišťujeme, že značná část našeho zemědělství funguje jako prvovýrobní základna pro zpracovatelský průmysl v zahraničí. A tak nám schází dostatečně velký vlastní český koncový produkt s vyšší přidanou hodnotou. Je to zcela mimořádný výsledek zapojení do evropských ekonomických struktur, výsledek našeho vlastního přístupu k začlenění, dlouhodobě podporovaný vedením státu. Snížili jsme objemy produkce ve všech rozhodujících zemědělských komoditách a v některých z nich se přibližujeme kritickému okamžiku jejich likvidace. A stále více potravinového zboží dovážíme (uhlíková stopa nás nezajímá?).

Nesoběstačnost ve výrobě potravin jsme si nedávno vyzkoušeli v komoditách máslo a vejce. Každý z nás pocítil, že "neviditelná ruka trhu" zvýšila ceny. Všichni jsme si však zatím zboží koupili. Ale ono také vůbec na trhu nemuselo být! A to byl jen přechodný nedostatek. Jak by to asi vypadalo, kdyby došlo k dlouhodobému snížení výroby u největších dodavatelů/producentů - ať už vlivem počasí, přírodními jevy, nebo jinými dlouhodobými vlivy. Pak by nastala situace, že každý producent by prodával především na domácím trhu. Co bychom říkali pak, když by na nás "nezbylo"?