Od posledního dílu Prezidentského povídání uběhly skoro čtyři měsíce. Ne, že by Miloš Zeman „neperlil“, ale zotavoval se po svém „zavirovaném“ kolenu a pak „do nemocných se nekopá“, použiji-li v parafrázi jako omluvu (výmluvu) velice zjemněný prezidentův výrok na adresu K. Schwanzenberga, že „do mrtvol se nekopá“. Popravdě nevydrželo mu to příliš dlouho a do oné „mrtvoly“, která bývá mimochodem živější než „ON veliký gigant“ sám, si s gustem opět a zase kopl. Ale popořádku. Ono se toho i přes probíhající rekonvalescenci událo kolem hlavy státu dost, i když snad nebyl pro někoho - a pro sebe zejména - příliš ve formě.
Předně asi nikdo nepochybuje o tom, že začíná naplňovat některá očekávaná podezření na vyřizování si účtů se sociální demokracií, a hlavně s jejím předsedou B. Sobotkou. Začalo to přeci vypouštěním různých „balónků“ o tom, že prezident není přeci automat na podepisování toho, co mu vítěz voleb, potažmo premiér či vláda navrhne. Namlsal se evidentně vyhraným sporem kolem jmenování profesorů a přes nevoli akademické obce, která asi v duchu hesla moudřejší ustoupí, nakonec skousla, že poslední „profesorskou várku“ jmenovacích dekretů předával ministr školství, mládeže a tělovýchovy M. Chládek. Přeci jen však musel M. Zeman ustoupit a alespoň formálně dikci Ústavy ČR a ústavní zvyklosti přeci jen částečně naplnit tím, že podpis na profesorských dekretech je prezidentův. Ale i to se bude snažit určitě změnit.
O velikou show se však staral před pověřením a následně jmenováním předsedy vítězné volební strany ČSSD sestavením vlády a jejím premiérem. Výmysly typu „doložte mi koaliční většinu“, „budu požadovat lustrační osvědčení“, pak slevil na „předložte návrh služebního zákona do prvního čtení“, jinak žádné pověření a jmenování nebude. Kluci z jediné možné koaliční grupy ČSSD, ANO a KDU-ČSL se nakonec ve všem podvolili. Mohli jsme, ale zřejmě jen ti méně znalí a pohybující se v záplavě informačních zdrojů po povrchu informací, volat hurá, máme vládu. Trvalo to sice poněkud déle než bývá obvyklé, ale co, vláda je tu, může vládnout a natěšeni na moc se mohou snažit. Prvním krokem, do nějž prezident přikládal tu otevřeně, tu skrytěji polínko za polínkem, bylo sestavení programového prohlášení a vyslovení důvěry vládě B. Sobotky. Nejvíce využívaným polínkem byl jistě nikoliv náhodou obvyklý argument, kde na své vize vezme vláda peníze. Mezi tím se prezident setkával s různými lidmi z vlády i mimo vládu… „Nejtransparentnější“ pro další možný vývoj na politické scéně, byla setkání s A. Babišem, neformálním vítězem posledních předčasných parlamentních voleb. Legalizoval Babišův evidentní střet zájmů podnikatelských vlastnických aktivit s angažmá v pozici ministra financí ve vládě B. Sobotky. Jakoby jen tak mimochodem naznačoval a vysílal k ČSSD a jejímu předsedovi signály:
„…hele, Bohušu, nezlob, tady je potencionální náhradník a další možný předseda vlády. S ním se dohodnu určitě lépe, jednak mu volební preference u naivních a zmanipulovaných voličů pro jeho ANO rostou, jednak si jsme mentálně podobní a nepodstatnou je skutečnost, že mi on musí být nebo bude muset být vděčný. A víš, že s Vojtou od komančů se vždy dohodnu na čemkoliv za výhodnou nabídku, zejména když to bude proti ČSSD….“
 
      Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Vlastimil Balín
 
                                 
     
                                 
                                               
                                               
                                    



