Každý může na své cestě životem pochybit. Každý může tzv. šlápnout vedle. U lidí inteligentních a sociálně citlivých je to mnohdy k jejich prospěchu, protože chybami se člověk učí. Je-li chybující člověk navíc člověkem slušným, dokáže zapojit sebereflexi a za pochybení se omluví, pak je stále člověkem a třeba ani pohled do zrcadla jej nemusí děsit. Přitom nikoliv proto, že se to prostě sluší, ale pro, že to tak cítí a chce pro sebe vyvodit poučení, aby k pochybení v budoucnu již nedošlo.
Proč by měl být výjimkou člověk v pozici prezidenta, hlavy státu, dokonce zvolené v přímé volbě občany. Ano, prezident ČR Miloš Zeman pochybil, šlápl vedle v uvádění nyní nedohledatelného výroku divadelního a filmového kritika, politického komentátora a novináře Ferdinanda Peroutky, kdy měl – údajně až servilně -  hodnotit Adolfa Hitlera jako gentlemana.

Informace prezidenta Zemana zapůsobila jako blesk z čistého nebe, jistě nejen proto, že Peroutka patřil a je hodnocen jako prvorepubliková jednička mezi novináři, publicisty a komentátory. Dnes bychom jej zřejmě mohli kvalifikovat jako novináře investigativního. Nebylo proto divu, že se nejen média, ale i osobnosti z jiných oblastí, začali pídit po pravdivosti výroku s toho, kde byla tato slova napsána či vyřčena. Hledání Zemanova zdroje, do něhož se zapojil nejen tiskový mluvčí prezidenta, ale i řada novinářů a lze říci i badatelů znalých díla F. Peroutky trvá několik měsíců, a nepřinesla žádné výsledky. Resp. přinesla páně Zemanův nepotvrzený závěr.

Zlom však přeci jen nastal. Prezident Zeman, zřejmě již znuděný oním „divadlem“, které rozpoutal, vstoupil opět aktivně do děje. Omluvil se, nikoliv snad, jak by se zřejmě dalo čekat F. Peroutkovi za vručení autorství výroku, který zřejmě neexistuje, nebo, jak se objevily některé výstupy z hledání, bylo řečeno a myšleno úplně jinak a v jiném kontextu, než do nějž je prezidentovo tvrzení položilo. Omluva prezidenta byla dle jeho slov za to, že nebyl článek, resp. zdroj nalezen. Vskutku slovo hodné muže, slovo hodné hlavy státu, hodné hlavy Zemanovy.

Prezident velice rád a velice často zasazuje svou osobu téměř do akademického prostředí, do jakési „intelektuální elity“ národa. Zejména novinářům a svým odpůrcům a „ne-fandům“ to dává ostentativně najevo při každé, sebemenší příležitosti. Snad by stálo za zvážení, což tímto zamyšlením činím, ukázat právě na některé vazby a fakta, která by celý problém nikoliv prvního a jistě ne posledního nešťastného vyjádření hlavy českého státu mohla vyjasnit.