Plánované využití extrémních cel jako nástroje proti zemím obchodujícím s Ruskem může podle režiséra a publicisty Davida Martinka představovat riziko nejen pro Moskvu, ale pro celý světový ekonomický systém. Ve své rozsáhlé úvaze na Facebooku upozorňuje, že případné zavedení až pětisetprocentních sekundárních cel by mohlo vyvolat řetězovou reakci, která by zasáhla dodavatelské řetězce, posílila inflaci a prohloubila geopolitické rozdělení světa.

Martinek svůj komentář zasazuje do širšího pohledu na politiku amerických neokonzervativních kruhů, jejichž představitelé podle něj dlouhodobě prosazují tvrdý přístup založený na vojenské síle, sankcích a snaze udržet globální dominanci Spojených států.

„Nedávno zesnulý Lindsay Graham a jeho spojenci vytvořili 500% clo jako drakonickou sankci. Ale namísto politického triumfu ve skutečnosti spíše detailně naplánovali mechanismus pro příští globální hospodářskou krizi,“ píše Martinek.

Podle něj se nejedná pouze o běžný obchodní spor, ale o zásadní zásah do fungování mezinárodního obchodu. Kritizovaný mechanismus má podle něj umožnit Spojeným státům uvalit mimořádně vysoká cla na zboží ze zemí, které by pokračovaly v nákupu ruských energetických surovin. Cílem takového opatření má být především omezení příjmů Moskvy a zvýšení tlaku na ukončení války na Ukrajině. Martinek však upozorňuje, že podobně razantní krok by mohl mít zcela opačné důsledky.

Kolaps mezinárodního obchodu

Podle Martinka je zásadním problémem skutečnost, že současná ekonomika je založena na vzájemné propojenosti jednotlivých států. Zavedení extrémních cel by proto podle něj nezasáhlo pouze protivníky Spojených států, ale výrazně i samotnou americkou ekonomiku. „Pokud by Trump k uplatnění pětisetprocentních cel skutečně přistoupil, nespustil by pouhou obchodní válku, ale kolaps mezinárodního obchodu,“ uvádí Martinek.

V praxi by podle něj podobné opatření znamenalo narušení dodavatelských řetězců a prudký růst cen pro spotřebitele. Zvláště citlivé by podle něj byly oblasti technologií, farmacie nebo průmyslu závislé na surovinách z Asie. „Čína a Indie jsou monopolními dodavateli prvků vzácných zemin pro americkou elektroniku a klíčových generických substancí pro americké lékárny. Zavedení 500% cla by postupně paralyzovalo výrobu od smartphonů po životně důležité léky,“ píše.

Důsledky by se podle něj neomezily jen na průmysl. Výrazně by zasáhly také americké zemědělce, pokud by Čína a další státy reagovaly omezením dovozu amerických zemědělských produktů.

Martinek připomíná, že obchodní války mají tendenci vytvářet nové problémy, které se následně obtížně kontrolují. Jako příklad uvádí vznik šedé ekonomiky a obcházení sankčních mechanismů. „Ruská ropa by se jednoduše začala míchat a přejmenovávat v neutrálních přístavech, jako se to děje již dnes, což by z amerického zákona udělalo jen nefunkční, byrokratické monstrum, které ničí legální obchod, zatímco šedá zóna by razantně zbohatla,“ tvrdí.

Obava z oslabení dolaru a změny světového řádu

Jedním z největších rizik by podle Martinka mohl být dopad na postavení amerického dolaru jako hlavní světové rezervní měny. Tvrdí, že pokud by Spojené státy stále více využívaly finanční systém jako nástroj politického nátlaku, mohly by některé země hledat alternativní cesty. „Jestliže už nyní lze pozorovat snahu o postupné odklánění od dolaru, který se namísto neutrální měny stává politickým klackem, přirozeně z věci vyplyne zrychlený posun a nutnost vytvořit novou rezervní světovou měnu,“ píše Martinek.

Podle něj by nejhorší scénář znamenal odklon velkých ekonomik od amerického finančního systému a oslabení role dolaru v globálním obchodě. Ve své úvaze zároveň kritizuje způsob uvažování části amerických elit, které podle něj stále vycházejí z logiky studené války. „Neokonzervativní jestřábi operují s mentální mapou z 20. století. V černobílém světě soupeření velmocí skoro jako by ani neexistovalo pochopení pro provázanost dnešních obchodních a dodavatelských vztahů,“ uvádí.

Podle Martinka současný svět směřuje k multipolárnímu uspořádání, ve kterém nebude možné dlouhodobě prosazovat jednostrannou dominanci jedné mocnosti.

Velkou část své analýzy věnuje Martinek historickým zkušenostem s americkou zahraniční politikou po roce 2001. Jako příklad uvádí především válku v Iráku, kterou považuje za ukázku omezení neokonzervativního přístupu.

Podle něj Spojené státy sice dokázaly vojensky svrhnout režim Saddáma Husajna, ale následná stabilizace země selhala. „Armáda bleskově svrhla režim Saddáma Husajna, ale neměla dostatek personálu pro zajištění bezpečnosti. Vzniklo mocenské vakuum, které vyústilo v občanskou válku,“ připomíná.

Za jeden z klíčových problémů označuje také rozhodnutí rozpustit iráckou armádu a odstranit členy strany Baas ze státní správy. „Ze dne na den se statisíce ozbrojených a vycvičených mužů změnilo ve statisíce nezaměstnaných mužů. Což dalo přímý impuls ke vzniku povstání a pozdějšímu zrodu Islámského státu,“ píše. Podle Martinka podobné chyby ukazují, že vojenská převaha sama o sobě nestačí k vytvoření stabilního politického prostředí.

Moderní svět nepotřebuje další války

V závěru své úvahy Martinek tvrdí, že současné problémy nelze řešit pouze tlakem, sankcemi a vojenskou silou. Podle něj je třeba přijmout realitu rostoucího vlivu více světových center. „Krauthammer, Rumsfeld, Cheney, Powell či Graham byli představiteli světa, který vzešel z bipolárního soupeření studené války. Tento svět je však již dávno a definitivně pryč,“ uvádí.

Jako historický příklad stabilnějšího uspořádání zmiňuje období vlády Karla IV., jehož říšský systém podle něj fungoval na principu vyvažování různých mocenských center. „Moderní geopolitika nepotřebuje drakonické sankce ani preventivní války ‚jestřábů‘. Potřebuje globální update osvědčeného historického systému – uznání legitimních sfér vlivu regionálních mocností a návrat k pragmatické koexistenci,“ píše.

Současný vývoj podle něj místo toho směřuje k další eskalaci. „Namísto toho vymýšlíme: 500% sankce. Výpalné v Hormuzském průlivu. Nové továrny, chrlící miliony dronů a robotí zabijáky. Další stovky miliard dolarů na válčení. Další a další summity,“ uzavírá Martinek svou úvahu. A dodává: „Někdy jen pokrčím rameny. Hodně to svědčí o téhle době.“

Psali jsme:

Kdo smí jednat s Putinem? V EU vypukla ostrá zákulisní válka

My u toho musíme být! EU se bojí, že Trump ukončí válku na Ukrajině bez ní

Setkání Trumpa s Macronem nedopadlo nejlépe. Jde i o alkohol

Číňané mají navrch. Trumpa prý v Pekingu čeká procitnutí