Bolest, nemoc, smrt! I když smrt k životu patří a nemusí a priori vzbuzovat smutek a lítost. Smrt je ale v naší společnosti stále tabuizovaná a bohužel i přes vysokou úroveň moderní medicíny je v kombinaci s bolestí (především psychickou, fyzickou bolest umí medicína řešit) vnímána jako velmi smutná záležitost.

Polemizoval bych dnes samozřejmě s Voltairem, který se v 18. století vyslovil k lékařům a jejich práci v duchu výroku: „Lékaři předepisují léky, o nichž toho málo vědí, proti nemocím, o nichž vědí ještě míň, lidem, o jejichž stavu nevědí vůbec nic.“ Nelze souhlasit, lékaři dnes vědí hodně o většině nemocí, vědí hodně o lécích, které mají k dispozici… Ale kolik toho vědí o lidech, kterých se tyto nemoci a medikamenty týkají? Vnímají všichni zdravotníci pacienty celostně, jako (nemocné) tělo a (nemocnou) duši? Uvědomují si potřeby pacienta a jeho nejbližšího okolí? Využívají nebo mají vždy možnost využívat všech celosvětově dostupných výdobytků moderní medicíny, včetně vědecky ověřených přístupů a postupů? Každým rokem u nás umírá více než sto tisíc lidí a důvodem většiny úmrtí je zhoršení nebo komplikace některého chronického onemocnění. Můžeme si položit pragmatickou otázku jaký je klinicky, eticky a ekonomicky přiměřený rozsah dnešní zdravotní péče? Je jisté, že těmto pacientům nepomůžeme „pouhou“ léčbou základního onemocnění. Oni potřebují některou z forem a možností hospicové péče – dovoluji si tuto terminologickou zkratku, vědom si toho, že je v odborných kruzích pro péči o nevyléčitelně nemocné používáno spojení paliativní a hospicová péče. Jaká je však u nás její kvalita a úroveň? Oficiálně je česká hospicová péče dvouúrovňová, tedy obecná a specializovaná. Jaká je ale skutečnost? Koncepční péči o nevyléčitelně nemocné fakticky poskytují pouze hospicová zařízení, což ale není dostačující. Navíc se potýkají s celou řadou komplikací. Chybí nám koncepční a terminologická jednoznačnost, nemáme dostatek reprezentativních dat vypovídajících o kvalitě péče a kvalitě života nevyléčitelně nemocných v závěru života, stále nemáme tuto péči legislativně zakotvenou, a aby toho nebylo málo, nemáme dořešeno financování této péče. Zdá se mi až skoro smutné, že v době, kdy medicína dokáže téměř zázraky, nemáme u nás dořešenu oblast této úzce specializované péče. Vždyť přeci každý z nás, napříč společenskou hierarchií, přicházíme na tento svět a opouštíme jej pouze jedenkrát v životě! Pojďme se tedy chovat k jeho konci stejně, jako přistupujeme k jeho počátku! Ano, podařilo se nám dosáhnout řady dílčích úspěchů – přijaty byly standardy paliativní péče, téma paliativní péče je součástí učebních osnov zdravotnických škol a lékařských fakult, v rámci specializované paliativní péče funguje celá řada kvalitních zařízení jak v oblasti lůžkové, tak mobilní sítě (bohužel zatím většinově v podobě nestátních zařízení) apod. – ale… TY hlavní úkoly jsou stále před námi! Je sice pravdou, že se péče o nevyléčitelně nemocné u nás intenzivněji rozvíjí až od roku 1989 a má určitě dobře „našlápnuto“, ale není to za více než 25 let přeci jen trochu málo? Člověk neřeší otázky smrti a umírání nijak intenzivně do té doby, než se jej nějakou mírou osobně nedotknou… Bolavý zub má řešení, zlomenou nohu napravíme, pojďme tedy stejně zodpovědně řešit i otázky a problémy týkající se umírání! Smrt k životu patří a jednou se bude týkat každého z nás – zde je život spravedlivý, ač se nám někdy může zdát, že spravedlnost je slepá. Právě v období odchodu ze života MUSÍME být schopni efektivně, koncepčně a zároveň lidsky pomoci těm, kteří naši pomoc a podporu potřebují (a jejich rodinám). Mysleme na to, že jednou budeme stejnou pomoc potřebovat a očekávat i my sami!