Eutanázie bude provedena někdy v průběhu letošního léta. To je ve stručnosti příběh mladé Belgičanky Laury, nad kterým jsem měl pocit, že jsem ve špatném snu. Bohužel nebyl. Úvodem a jednoznačně: Jsem odpůrce eutanázie, pokoutné i legální. Vyplývá to z mého přesvědčení, že stejně jako sami nemůžeme rozhodovat o tom, zda přijdeme nebo nepřijdeme na tento svět, nemáme také právo rozhodovat, kdy a jak z něj sejdeme. Život je vzácný dar, který nám byl propůjčen na určitou dobu a tento dar nejsme oprávněni kdykoli z vlastní vůle zahodit.

Argumenty o fyzickém či psychickém utrpení činícím dlouhodobě život nesnesitelným, nutnosti několika lékařských posouzení a kontrol, bezpodmínečnosti prokázání osobní vůle samotného žadatele k provedení eutanázie a jiné další „odborné“ důvody pro, skutečně neberu na lehkou váhu. Medicína je však dnes na takové úrovni, že lidé trpět nemusí, bolestí na těle ani na duchu. Cílená a dobře zvolená medikace dokáže trpícího jedince zbavit bolesti, nebo ji dostatečně zmírnit. Široké spektrum terapeutických metod jistě umožní najít tu pravou, či kombinaci několika, které ošetří duši. Je mi jasné, že ono zmiňované děvče prošlo celou řadou terapií. V médiích je uváděno, že žije střídavě v ústavu a střídavě v bytě sledovaném na dálku lékaři. Má přátele, ráda fotografuje, miluje divadlo. A toto je člověk, který si přeje zemřít… Laura uvádí, že takový je její život ve fázích „uzdravování“, kdy si i přesto přeje zemřít, protože ví, že fáze psychického propadu přijde dříve či později a bude zase horší, než ta předcházející. Nemá tedy pro co žít! Asi si málokdo dokáže představit, jaké utrpení život této dívce přináší, ale je řešením skutečně odchod ze života? Není možné najít jiné cesty? Dokážu si představit, že se o to pokoušela, že se jí rodina i přátele pokoušeli pomoci. Přesto marně.

Dnes je Lauře dvacet čtyři let, má za sebou několik pokusů o sebevraždu, ale teď už chce mít jistotu, že nebude cesty zpátky, že nic „nezklame“ a její rozhodnutí nezvrátí. Rodina ji dnes už rozumí, v jejím rozhodnutí ji podporuje. Nechce, aby dívka trpěla víc, než je nutno, víc, než si vytrpěla dosud. Tolik zprávy z médií, tolik asi fakta. Přesto je neberu. Přesto její rozhodnutí neschvaluji, a i když se asi už nepodaří tuto kauzu obrátit ke šťastnému konci, stane se, jak se Laura rozhodla, je pro mne dalším pádným argumentem, proč s legalizací eutanázie nesouhlasit. Hranice mezi využitím ve skutečně neřešitelných případech a zneužitím v případech s nadějí je neskutečně tenká a velmi snadno překročitelná, resp. zneužitelná! Za každé situace věřím v něco dobrého. I když se nedaří a máme trápení, pak i ve všem zlém je špetka dobrého, něco, proč se máme nad naším „osudem“ zamyslet a něco na něm (na sobě) změnit.