Tvrzení, že po německém záboru naší vlasti se Češi projevili jako kolaboranti, je veskrze nepravdivé. Okupace vyvolala organizovaný odpor, který by nám leckterý jiný tehdy porobený národ mohl závidět.
V průběhu roku 1939 se ve vztazích obou národů obývajících Země koruny české završily historické procesy, započaté v roce 1848. Zatímco v roce 1919 zvítězila touha českých vlastenců po vzniku samostatného státu v hranicích existujících více než tisíc let, v roce 1939 dosáhli po devadesáti letech svého cíle čeští Němci – vyhráli předposlední kolo zápasu dvou nacionalismů a stali se součástí Velkého Německa.
Z českého pohledu byl přicházející devětatřicátý rok původně vnímán jako období, v němž bude náš národ pokračovat v pokusech o udržení těžce raněného a okleštěného Česko–Slovenska (tak zněl nový název státu) při životě. V tragickém podzimu předchozího roku ztratil téměř třetinu obyvatel a rozlohy ve prospěch nejen nacistického Německa, ale i Polska a Maďarska. Motivací politiků obou sousedních zemí byla snaha odčinit vojenské porážky z roku 1919. Územní zisky se jim však stále nezdály uspokojivé.
Adolf Hitler byl hrubě nespokojen s tím, že mu dohoda velmocí v Mnichově zabránila vést „malou vítěznou válku“ proti Československu, a záhy začal připravovat okupaci českých zemí. Ze Slovenska chtěl udělat svůj satelitní stát, proto tam Německo od počátku roku 1939 podporovalo separatistické tendence. Stejně jako v roce 1938 se čeští Němci zapojili do provokačních akcí, které měly okupaci propagandisticky připravit a ospravedlnit.
Sudety – vzorová župa Třetí říše
Z hlediska dnešní protičeské propagandy je třeba připomenout události v Brně 11. března 1939 a pochod brněnských Němců do Pohořelic. Sešlo se jich přes 6000 a ušli 35 kilometrů až na hranice s Říší. V Pohořelicích zdemolovali a poté i vypálili nově postavenou česko-slovenskou celnici. Tato událost byla zřejmě inspirací i pro další pochod brněnských Němců do Pohořelic, pořádaný 31. května 1945.
Události nabraly prudký spád. Slovenský parlament vyhlásil 14. března samostatnost a v noci na patnáctého odsouhlasil v Berlíně prezident Hácha vznik německého Protektorátu Čechy a Morava. V ranních hodinách pak na 200 000 německých vojáků obsadilo zbytek Československa. Adolf Hitler svým dekretem vyhlásil na Pražském hradě Protektorát již 16. března. Z hlediska státoprávního se tak České země staly německou kolonií.
Následně se však ukázalo, že v Čechách se v některých momentech pozoruhodným způsobem setkává minulost s budoucností. Říšský sněm v Berlíně nejprve 25. března 1939 rozhodl o zřízení říšské župy Sudety a o tři týdny později přijal zákon o jejím vnitřním uspořádání (Sudetengaugesetz). Podle jeho znění se Sudety měly změnit ve vzorovou župu totalitního nacistického státu. Podstatou reformy se stalo formální sloučení stranických a státních struktur. V čele správní jednotky stanul říšský místodržící, který byl zároveň župním vedoucím nacistické strany NSDAP. Obě funkce zastával Konrád Henlein.
Aby ten náhled do budoucna byl ještě přesvědčivější, tehdy poprvé na našem území proběhly stranické prověrky. Z přibližně 3,5 milionu českých Němců jich 1,3 milionu vstoupilo do Sudetoněmecké strany. Ta byla po připojení k Říši zrušena a její členové přecházeli do celoněmecké NSDAP. Pravda, ne všichni o to požádali a nacisté také nebrali každého, takže po prověrkách se to týkalo 16% obyvatel, což ze Sudet učinilo nejnacističtější župu ze všech žup Třetí říše. Připočteme-li k tomu skutečnost, že ve stejné době tam ve volbách do Říšského sněmu byla volební účast 98,6% a NSDAP zvolilo 98,9% voličů, dodatečně nám to může připadat jako chmurné proroctví poměrů, které měly přijít o více než deset let později.
Vláda hrdého mlčení
Kromě rozhořčení a pocitu beznaděje vyvolala okupace organizovaný odpor, který patří k málo známým kapitolám českých dějin. Vyznačoval se několika pozoruhodnými momenty, pro něž bychom stěží našli kdekoliv jinde historickou analogii. Do jeho čela se totiž postavil nový ministerský předseda protektorátní vlády, generál Alois Eliáš. Bylo to logické, protože základem odbojového hnutí se stal důstojnický sbor, tvořící celostátní odbojovou organizaci Obrana národa, jíž pan generál Eliáš velel. Odpor proti nacistické okupaci pak byl financován z rozpočtů protektorátních ministerstev financí a vnitra, a to v řádu stovek milionů korun. Největší položku tvořila podpora rodin zatčených.
Činnost Obrany národa (stejně jako jiných odbojových skupin) se zaměřila do tří oblastí – vytvoření celostátní podzemní armády, zpravodajská činnost ve prospěch Spojenců a protiněmecká propaganda. V tomto ohledu použil odboj velmi vynalézavý trik, když na všech ministerstvech a okresních úřadech zřídil funkce referentů tiskové dozorčí služby (tedy cenzorů), které vesměs obsadili bývalí vojenští zpravodajci. Ti pak fungovali nejen jako výkonná zpravodajská služba řízená z Úřadu vlády, měli též na starost protiněmeckou propagandu.
Nelze přehlédnout, že v průběhu roku 1939 hlavní snahou ministerského předsedy Aloise Eliáše, ale také protektorátního prezidenta Emila Háchy, bylo zdržovat německé ovládnutí Protektorátu, chránit Čechy a „vést ústupové boje“. Nešlo o kolaboraci a podlézání jako později, ale o „vládu hrdého mlčení“, jak ji nazval její největší nepřítel, sudetský nacista K. H. Frank. Jako příklad může sloužit fakt, že Eliášova vláda odmítla zavést protižidovská opatření, která musel v červnu 1939 z moci říšského protektora vydat Konstantin von Neurath.
Tato politika vyvolala pozitivní ohlas v české společnosti, zdrcené Mnichovem a následnou okupací. Již 30. dubna se téměř 90 000 lidí vypravilo na národní pouť na Říp, následovaly stejné masové náboženské akce na jiných poutních místech – patrně největší byla pouť ke svatému Vavřinečku u Domažlic. Krátce po ní nacisté tato shromáždění zakázali a kněze, kteří se na nich podíleli, odvlekli do koncentračního tábora.
Nikdy nezapomeneme
Další vlna demonstrací přišla v souvislosti s výročím vzniku Československa 28. října. V roce 1938 se oslavy nekonaly, o rok později však byly masové a velmi důstojné. Protestovali hlavně mladí lidé. Náladu, která tehdy ve společnosti vládla, ve svém projevu nejlépe vystihl studentský funkcionář Jan Weinert, který německou okupaci a Protektorát označil za dočasnou záležitost.
Nacisté na demonstrace reagovali brutálním terorem, při jejich rozhánění byl zastřelen mladý dělník Václav Sedláček a několik lidí bylo těžce raněno. Jeden z nich, student medicíny Jan Opletal, na následky střelné rány 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb se stal mohutnou protiněmeckou demonstrací. Nacistická odveta přišla o dva dny později – 9 studentských funkcionářů bylo 17. listopadu bez soudu popraveno (Jan Weinert byl mezi nimi), 1200 studentů odvlečeno do koncentračního tábora a všech deset českých vysokých škol uzavřeno. Tyto krvavé události temný rok 1939 uzavřely.
Vojáky, kteří neodešli do emigrace, aby stejně jako před čtvrt stoletím mohli v zahraničí bojovat, ale vytvářeli odbojové organizace na území Protektorátu, čekal podobně tragický osud. Poměrně brzy se ukázalo, že v podmínkách nacistické totality vedli s okupační moci nerovný souboj. I když nikdo z nich své spolubojovníky nezradil, Gestapo a Sicherheitsdienst je odhalili na základě dokumentů získaných Němci po porážce Francie a Jugoslávie. Válečné ztráty československého důstojnického sboru byly za šest let okupace procentuálně vyšší než v armádě polské, která na rozdíl od té naší bojovala na válečném poli. 19. června 1942 skončil před popravčí četou i generál Alois Eliáš.
Český lid od té doby myslel jen na dvě věci. Jak přežít – a na pomstu.
(převzato z Profilu)
Psali jsme:
Článek byl převzat z Profilu BEZPEČNOST, ODPOVĚDNOST, SOLIDARITA
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
