Článek byl převzat z Profilu BEZPEČNOST, ODPOVĚDNOST, SOLIDARITA - 1939 - NEJTEMNĚJŠÍ ROK NAŠICH MODERNÍCH DĚJIN

Tvrzení, že po německém záboru naší vlasti se Češi projevili jako kolaboranti, je veskrze nepravdivé. Okupace vyvolala organizovaný odpor, který by nám leckterý jiný tehdy porobený národ mohl závidět.

V průběhu roku 1939 se ve vztazích obou národů obývajících Země koruny české završily historické procesy, započaté v roce 1848. Zatímco v roce 1919 zvítězila touha českých vlastenců po vzniku samostatného státu v hranicích existujících více než tisíc let, v roce 1939 dosáhli po devadesáti letech svého cíle čeští Němci – vyhráli předposlední kolo zápasu dvou nacionalismů a stali se součástí Velkého Německa.

Z českého pohledu byl přicházející devětatřicátý rok původně vnímán jako období, v němž bude náš národ pokračovat v pokusech o udržení těžce raněného a okleštěného Česko–Slovenska (tak zněl nový název státu) při životě. V tragickém podzimu předchozího roku ztratil téměř třetinu obyvatel a rozlohy ve prospěch nejen nacistického Německa, ale i Polska a Maďarska. Motivací politiků obou sousedních zemí byla snaha odčinit vojenské porážky z roku 1919. Územní zisky se jim však stále nezdály uspokojivé.

Adolf Hitler byl hrubě nespokojen s tím, že mu dohoda velmocí v Mnichově zabránila vést „malou vítěznou válku“ proti Československu, a záhy začal připravovat okupaci českých zemí. Ze Slovenska chtěl udělat svůj satelitní stát, proto tam Německo od počátku roku 1939 podporovalo separatistické tendence. Stejně jako v roce 1938 se čeští Němci zapojili do provokačních akcí, které měly okupaci propagandisticky připravit a ospravedlnit.