Existuje jedna optimistická poučka, která tvrdí, že krize nepřinášejí jen problémy a zhoubu, ale také nové příležitosti a perspektivy.

Občas to bývá pravda, ale až následně a s časovým odstupem. V první fázi vždy příchod neočekávané události prověří připravenost státních institucí, jež jsme si pro takové případy zřídili, provozujeme je a platíme. U nás v Čechách naštěstí dlouhá léta představovala takovou ukázku příprava silničářů na příchod zimy.

Vždy na konci podzimu nás veřejnoprávní média oblažila reportážemi o tom, jak je vše perfektně naplánováno, zahrnuli nás údaji o tunách posypových materiálů a počtu techniky, abychom se posléze dozvěděli, že příchod zimy silničáře zaskočil – poslední příběh s tzv. Ťokovým průsmykem na D1 si snad ještě všichni pamatujeme. Proto mě nijak nepřekvapilo, že konfrontace naší státní správy s prvními zjištěnými případy nákazy COVID-19 dopadla stejně.

Premiér Babiš 1. 2. reagoval na čínskou žádost o pomoc s dodávkami roušek, respirátorů a dezinfekce slovy, že sami nemáme dost. Od té doby uplynul více než měsíc a situace se nezměnila, nemáme dostatek ochranných pomůcek ani pro zdravotnický personál, jak prosáklo do tisku. Jak znám úřední postupy, tak se obávám, že objednávka, kteerá by specifikovala druhy a množství respirátorů, roušek, rukavic, ochranných oděvů a dalších pomůcek, v průběhu února neopustila ministerstvo zdravotnictví. Jedinou možnou analogii vidím v tom, že by naše armáda vyhlásila mobilizaci a teprve poté začala objednávat náboje, ovšem tak, aby dodržela pravidla o výběrovém řízení.