Povolební martyrium ve Spojených státech asi nejen ve mně vyvolalo potřebu se zamyslet nad institucí voleb, zejména pak v demokratických státech. Ukazuje se totiž, že záležitosti zdánlivě technického charakteru mohou původní účel pošramotit, ne-li přímo zdiskreditovat.

V době digitální, kdy všechny podstatné věci se odehrávají ve zlomku vteřiny a mimo dosah našich smyslů, v rámci pudu sebezáchovy demokratické společnosti zřetelně nezbývá, než se vrátit k základnímu principu - každá volba je volbou osobní. Proto tomu musí být podřízena i forma samotného hlasování.

Sám pro sebe zastávám názor, že instituce demokratických voleb se pohybuje mezi třemi polohami. Tou první je známý slogan o tom, že každé volby představují svátek demokracie. Druhou pak výrok připisovaný Josefu Stalinovi hovořící o tom, že není tak důležité, jak lidé hlasují. Rozhodující je, kdo sčítá hlasy.

Třetí, konečné stádium pak formuloval jeden saúdsko-arabský princ, který byl před lety na oficiální návštěvě v České republice a byl přijat panem prezidentem Václavem Klausem (asistoval jsem u toho jako náměstek ministra zahraničních věcí). Pan prezident se mimo jiné zmínil, že volby v Palestinské autonomii dopadly překvapivě – vyhrál Hamás. Princ na to reagoval replikou: „Zásadní vadou každých voleb je, že často přinášejí překvapení. Proto je v našem království nepraktikujeme.“