V této debatě padaly tři zásadní otázky: 1. Máme společně se STAN na překročení 10% limitu? 2. Neztratíme v koalici svoji identitu strany se stoletou tradicí? 3. Budeme schopni se STAN vytvořit kompaktní tým, jak programově, tak lidsky?

I když rozhodnutí „pro“ bylo těsné, jsem přesvědčen, že odpovědi na všechny tři otázky jsou kladné. K tomu je ještě třeba si položit čtvrtou, kardinální otázku: jak můžeme v tomto spojenectví prospět naší zemi, České republice, a jejím občanům? My jsme přece nikdy nemysleli jen sami na sebe. A pokud je tu šance, že můžeme ve dvou udělat více, než sami, je třeba ji využít.

Chápu, že řada členů má obavy. To je legitimní. Sám velice pečlivě vážím všechna pro a proti. Rozhodně se nechci zapsat do historie jako předseda, který dovedl KDU-ČSL znovu do Sněmovny a pak opět ven.

K jednotlivým otázkám:

1. Limit 10%

Především je třeba říci, že nejlepším průzkumem jsou volby. V roce 2013 nám průzkum CVVM ještě V ZÁŘÍ dával 4,5 %. Pokud se podíváme na reálné výsledky, tak v posledních krajských volbách KDU-ČSL a STAN získaly 480 tisíc hlasů. A to se nevolilo v Praze, kde jsme my sami měli v roce 2013 přes 30 tisíc hlasů a se Starosty musíme mít ambici získat nejméně dvojnásobek. Při 60% volební účasti je na překročení 10% hranice třeba půl milionu hlasů. Přičemž těch 480 tisíc hlasů jsme získali při účasti   35 %, při vyšší účasti by jich logicky muselo být více. Pokud bychom se dokázali dohodnout v krajských volbách ve více regionech, pak společně jsme mohli být šestkrát první a dvakrát druzí. Tato čísla uvádím pro ty, kteří chtějí mít určitou základní jistotu. Už sám fakt, že se umíme dohodnout, ale znamená určitý bonus, to jsme si ověřili v roce 2002, i když původní sílu Čtyřkoalice jsme vlastní nedohodou oslabili. Ale hlavně, my bychom si měli zakázat mluvit o desetiprocentní hranici. Malý je pouze ten, kdo si dává malé cíle. My musíme mířit daleko výš.