Svého času se stal za poměrně dramatických okolností při prvním vážném pokusu o rozložení pražské ODS „zevnitř“, po teatrální rezignaci exprimátora Kasla a založení nové politické strany Evropských demokratů (co je s nimi dnes?) na několik měsíců pražským primátorem Igor Němec. Měl smůlu. Pár měsíců po jeho nástupu do funkce utopila českou metropoli největší živelná katastrofa v tisíciletých dějinách města – pětisetletá (a možná dokonce tisíciletá) povodeň. Primátor Němec vyřkl při pohledu na postavené mobilní zábrany na Starém Městě památnou větu: „Situace je nadmíru výtečná“ (v tu chvíli situace byla skutečně dobrá, Staré Město nebylo pod vodou) a bylo o jeho osudu vymalováno. Za pár hodin se spojila v ten nejméně vhodný okamžik neřiditelná povodňová vlna z Berounky (o síle 1500 kubíků za vteřinu) se stoletou vodou na Vltavě a nejkrásnější město na světě se ponořilo nejprve na několik dní pod vodu, potom na několik týdnů do bahna a nakonec na několik měsíců do noční můry povodňové deprese.

Situace v Praze roku 2013 je vlastně podobná. Sotva pár dní po puči na radnici, svržení primátora Svobody a nastolení jednobarevné vlády TOP 09 s „prozatímním“ primátorem Hudečkem přichází do české metropole velká voda podruhé. A povodňový primátor navzdory skutečnosti, že obě povodně (2002 a 2013) jsou naprosto neporovnatelné, navzdory tomu, že Praha má v roce 2013 plnohodnotný, funkční a v Evropě velmi jedinečný systém protipovodňové ochrany, který bohužel v roce 2002 neměla, navzdory tomu, že platný a závazný krizový protipovodňový plán Prahy velmi přesně definuje krok za krokem, co má krizový štáb dělat při konkrétních průtocích vody a minimalizuje tak „lidovou tvořivost“ politiků či úředníků, tak navzdory tomu všemu „povodňový primátor“ Hudeček učinil několik fatálních rozhodnutí, případně neučinil nic, když býval měl, a Prahu tak nenávratně poškodil, lidské osudy ohrozil a majetky veřejné či soukromé zničil.

Smrtelný hřích č. 1: „Katastrofa na Botiči“

Hlava města, která řídí krizový štáb a povodňovou komisi nese odpovědnost za veškerá rozhodnutí, která jsou činěna ve výjimečných stavech či stavech ohrožení. To znamená, že v případě povodní musíme brát v potaz všechny přítoky Vltavy, nikoliv pouze ty největší. Přírodní biokoridory a potoky, které ústí do pražské Vltavy navíc byly vždy součástí povodňového rozhodování a důkazem toho jsou i specifické protipovodňové technologie, které jsou na nich aplikovány.

V některých případech se jedná o mobilní uzávěry (např. Šárecký potok), v jiných případech technologicky sofistikovaná povodňová vrata (Čertovka), v dalších pak betonové hráze a přečerpávací nádrže (Rokytka). Právě vzdutí těchto přítoků při všech historických povodních v Praze nadělalo obrovské škody, takže každý zodpovědný primátor musí s tímto rizikem při povodňovém rozhodování počítat. Skutečnost, že prozatímní primátor Hudeček v roce 2013 vůbec neřešil retenční kapacitu Hostivařské nádrže je neuvěřitelné. Skutečnost, že umožnil do potůčku, kterým za normálních podmínek teče méně než jeden kubík vody za vteřinu, pustit téměř stokrát tolik, tedy nějakých 70, možná 80 kubíků (běžný letní průtok ve Vltavě), je nepochopitelný hazard. Když Botičem teče celá Vltava, nemůže to skončit dobře. Skutečnost, že se tak stalo, aniž by o tom byl kdokoliv informován či varován, je ovšem zločin rozměru veřejného ohrožení. Škody na majetku jsou neuvěřitelné. Jen zázrakem zde nejsou ztráty na životech. Vltava namísto Botiče totiž protékala nejenom po silnicích, ale také firmami, domy, hotely či penzióny. Nikdo nebyl evakuován. Nikdo totiž nic nevěděl!