Už jsem včera říkal, že se mi zdá, že to Sněmovnu moc nebaví, tak mám takový dojem, že dneska už ji to nebaví vůbec a že asi zasedat tak krátce před volbami není nejlepší nápad, a zejména projednávat tak zásadní normy, jako je novela občanského zákoníku.
Já bych řekl obecně, že nakonec se podařilo i ministru spravedlnosti zachovat jistou mírou střízlivosti. Novela ve snaze změnit občanský zákoník přináší opravdu jenom několik – podle mého názoru i z těch jsou některé zbytné –, ale několik drobných zásahů, a dokonce i debata, kterou tady slyšíme, se v podstatě omezuje jenom na částečné změny občanského zákoníku a nezasahuje do dalších částí. To je dobře. Myslím si, že pokud už byla norma charakteru občanského zákoníku přijata, a víte dobře, že já jsem byl jejím příznivcem, myslím si, že je správně a pomalu se ji začíná odborná veřejnost opravdu učit, pomalu se učí s ní zacházet soudy, takže zásahů do ní by mělo být co nejméně a měly by být opravdu odůvodněné.
Tady mám jednu výhradu, a to velkou výhradu k tomu, co udělal ústavněprávní výbor, kdy poté, co to neprošlo různými kolečky návrhů ve vládě a před vládou, tak vložil znovu zpět do zákona zavedení zákonného předkupního práva v případě spoluvlastnictví. Je to věc, kterou jsme měli v českém právním řádu, která se zcela záměrně rozhodla a po velmi dlouhých debatách, které probíhaly na ústavněprávním výboru v minulém volebním období, zcela záměrně jsme se rozhodli ji vypustit, ctít více vlastnictví, více právo vlastníka si se svým majetkem nakládat, než právo spoluvlastníka – nesmíš mi s majetkem, který je tvůj, nijak pohnout. Ono to vypadá, že je to jenom předkupní právo, ale vždycky to znamená minimálně měsíce zdržení, a to minimálně měsíce zdržení na to oslovení, vyptání se, jestli nechtějí předkupní právo uplatnit. V mnoha případech spoluvlastníci řeknou: chceme uplatnit, a pak vlastně řeknou, to se nám zdá příliš náročné, my ho neuplatníme, ale od koupě už dávno sešlo.
Pokládán za velmi nešťastné v této velmi střízlivé novele, abychom řešili tak zásadní věc, jako je právě předkupní právo spoluvlastníků. Myslím si, že bychom jej měli odložit, měli normálně nechat zákon běžet. Jestli se po 5, po 10 letech ukáže, že to vytváří nějaké velké problémy, a zatím o nich nevím, a pokud byly na ústavněprávním výboru nějaké problémy citovány, tak to byly problémy zejména spoluvlastnictví bytových jednotek, kterých se toto vůbec netýká.
Ale vůbec netýká, nejsou v tomto směru spoluvlastnictvím. A bytovou jednotku mohu prodat komukoliv. Může to být někdy nepříjemné, že jsem ji prodal komukoliv, ale žádná úprava zákoníku v této části tomu nepomůže. Tak tady bych prosil, abychom o této části, o bodu 4 ústavněprávního výboru, hlasovali v závěrečném hlasování zvlášť. Ještě na to ve třetím čtení upozorním. A myslím si, že je to věc, která by měla být upravena zvlášť.
Pokud by to neprošlo, budu alespoň navrhovat, aby v závěrečných ustanoveních, která určují účinnost se i tato část – nově navrhovaný bod 4 novelizační body zřejmě 8, 9, 10 a dále občanského zákoníku dostala do režimu, který nabývá účinnosti až 1. 1. 2018, protože si myslím, že je opravdu nešťastné, aby takto zásadní změna nabývala účinnosti v průběhu roku. Dva měsíce po tom, co zákon vyjde v platnost. Pokud už by Sněmovna měla vůli schválit znovuzavedení zákonného předkupního práva, které si samozřejmě spoluvlastníci mohou sjednat. To je jejich věc. Otázka zní, jestli má být ze zákona. Kdyby Sněmovna tuto vůli měla, tak bych navrhoval, aby byla zcela jasně od prvního nějakého roku, že se vracíme k původní koncepci, i když já ji pokládám za méně šťastnou. To je první obecná poznámka.
Druhou obecnou poznámku a zase k původnímu návrhu a spíše zdůvodnění toho, co budu posléze předkládat jako návrhy v podrobné rozpravě. Z mně nepochopitelného důvodu při stále sílící snaze chránit práva dětí, posilovat práva rodičů, posilovat práva státu, zasahovat do práv dětí, dneska se tady o tom mluvilo téměř ve všech předchozích vystoupeních, pokaždé trochu z jiného úhlu pohledu, někdo vztah k diagnostickým ústavům, někdo vztah k dětem, někdo vztah k výživnému, tak jednou z novot, kterou přináší tato novela občanského zákoníku, je změna § 35 a povolení, aby nezletilý, který nedokončil povinnou školní docházku, měl možnost zavázat se k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu.
Pro mě nepochopitelný lobbing, zřejmě odborářů a možná části zaměstnavatelů, který má vést k jedinému, aby ještě, když jsem na škole, bylo mi ještě patnáct, ale ještě jsem nedokončil povinnou školní docházku – desetiletou, abych se mohl zavázat, že pak nastoupím k dotyčnému zaměstnavateli a bylo to pro mě závazné (?). Nechápu to. Úprava, která byla doteď je mnohem lepší, která říká, může se zavázat poté, co mu je patnáct a poté, co dokončil povinnou školní docházku. To nemusel vychodit samozřejmě celou střední školu. Ale dokončil povinnou školní docházku. A pokud mu je méně než šestnáct, tak pokud je to potřeba pro jeho výchovu nebo vzdělávání, tak rodiče mají právo takový poměr rozvázat.
Tváříme se, že děti mezi patnáctým a osmnáctým rokem spoustu věcí udělat nemohou. Spoustu práv nemají, ale z nějakého důvodu jsou tady upřednostněni zaměstnavatelé nebo dohody se zaměstnavateli, kteří mají zvýhodnit tyto zaměstnavatele a umožnit jim, aby ještě dokud je na škole ještě než ukončil povinnou školní docházku, aby ho přinutili, aby s nimi pracovní poměr podepsal. Opět navrhnu, abychom tento bod vypustili. Myslím si, že nebyl dostatečně diskutován. Není dostatečně promyšlen, abychom ho vypustili. Pokud bychom ho nechtěli vypustit a chtěli jsme odebrat zákonným zástupcům právo zasahovat u dítěte mezi patnácti a šestnácti lety do toho, kde je zaměstnáno, i to bych si dokázal představit. Ale myslím si, že představa toho, že někdo se zavazuje do budoucna k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu před tím, než dokončil povinnou školní docházku, mně připadá opravdu velmi nepřijatelná.
Další body, které navrhnu v podrobné rozpravě už jsou spíše detailního charakteru. Jediné, na co bych chtěl ještě upozornit, je bod 16 původního vládního návrhu, kterým se navrhuje snížit možnou – a opět říkám možnou, ne maximálně možnou, ne povinnou kauci na dlužné nájemné v případě pronájmu bytové jednotky z šestinásobku na trojnásobek. Zase je to věc, která byla v občanském zákoníku velice široce diskutována. Dává smysl. Její snížení povede jenom k tomu, že se bude obcházet. Dobře víme, že i v minulosti to tak bylo. Že se nacházely jiné způsoby, jak si zajistit to, že mi nájemné bude placenou. Myslím si, že pronajímatel má nějaké právo si jistit své budoucí nároky. Jestli s ním nájemce smlouvu uzavře nebo neuzavře, je přece naprosto jeho věcí. Jestli tam nájemné bude měsíční nebo tříměsíční nebo šestiměsíční je naprosto jeho věcí. Ale pro to zákon, který se opravdu snaží být minimalistický v dopadech na občanský zákoník zrovna v této části jde ze šesti měsíců na tři měsíce jako maximálního možného nájemného, kterého lze požadovat, nerozumím.
A myslím si, že upřímně řečeno nakonec to vždycky jsou ustanovení, která jsou vůči chudším nebo lidem ve složitější sociální situaci nakonec tvrdší. Protože vypadají, jako že jim chtějí pomoci, ale ve výsledku jim vůbec nepomohou.
Děkuji za pozornost a podrobné návrhy přednesu v podrobné rozpravě.
Psali jsme:
autor: PV
