Každý národ má své stinné stránky, ale Rusové povýšili lhaní doslova na ústavní princip. Dalo by se tedy dokonce říci: Kdo nelže, není Rus!

Ruská prolhanost není v žádném případě vynálezem ruských bolševiků. Mluvit pravdu je v této zemi již po staletí protizákonné. Kdo se o to pokusil a relativně „dobře“ dopadl, skončil ve vyhnanství na Sibiři – ten zbytek skončil u popravčího kůlu nebo v koncentračním táboře zvaném „Archipel Gulag“ (Solženicyn). Zdá se jakoby se dnešní Rusko z dějin poučilo a zbavuje se pravdomluvných nepřátel převážně mimosoudní cestou.

Sem tam je nalezen nějaký novinář, či politik mrtev – doma, na chodníku, v autě atd. Prostě na místě nezáleží. Samozřejmě, že se nic nevyšetří. Jinak by pachatelé museli vyšetřovat sami sebe. Tyto metody jsou daleko jednoduší než nekonečná, vleklá soudní jednání, při kterých navíc hrozí nebezpečí, že obět „vyžvaní“ něco, co by se svět za žádných okolností neměl dozvědět...

Začněme však od počátku a pokusme se najít základní „kámen úrazu“ dějin ruské prolhanosti. Výchozí pravidlo zní: Lež má krátké nohy, ale polopravda má zatraceně tuhý život. Ruská společenská elita se tím pádem snaží vyložené lži, vědeckými postupy, přetavit na přijatelné polopravdy. Často se to daří na výbornou!
Zatím nejstarším důkazem ruské prolhanosti jsou tzv. „Potěmkinovy vesnice“.

Výraz použil poprvé v roce 1788 saský diplomat Georg hrabě von Helbig (německý vyzvědač) sloužící na carském dvoře. Tehdá, tak jako dnes, se jednalo o poloostrov Krym.