Jedním z výdobytků naší západní civilizace je institucionalizace lidské solidarity do systému poskytování sociálního zabezpečení potřebným. Bývaly časy, kdy sedící žebrák, obvykle válečný invalida nebo jinak hendikepovaný člověk, patřil ke koloritu tržišť nebo jiných veřejných ploch každého města nebo obce. Občané ho znali a bylo věcí slušnosti přisypat mu do ošatky něco na přilepšenou. Zdraví lidé v té době ještě nalézali práci a žebrat by se styděli.

Automatizace průmyslové výroby a rostoucí tlak na její efektivitu přinesly do společnosti postupně nový fenomén v podobě nezaměstnanosti. Ne vždy byla rodina schopna svého nezaměstnaného uživit a tak ve společnosti přibývalo hladu a bídy a s ní rostoucí nespokojenosti projevující se v podobě stávek a masového odporu. Tlak zdola spolu s úsilím vlád o udržení stability a vzájemné sounáležitostí lidí ve společnosti vede k postupnému zavádění a zdokonalování systému povinné solidarity bohatších s chudšími až na úroveň jak ji známe dnes. Jsem přesvědčen, že výdobytek v podobě garance minimálních životních prostředků každému občanovi patří k největším úspěchům naší civilizace, je výrazem její vyspělosti, humánnosti a kulturnosti. Je výrazem jedné z funkcí státního útvaru, a to funkce zajištění ochrany lidí, kteří v jeho hranicích žijí. Potud nelze než souhlasit a rozvoj sociálních služeb dále podporovat, byť by to nemělo být na úkor vlastní lidské tvořivosti a iniciativy.

Nyní však vyvstává nová situace. Nejsou to jen válečné konflikty, které uvádějí do pohybu masy lidí. Dokonce jsem přesvědčen, že lidé převážně neutíkají kvůli válečným hrůzám, ale jen proto, že nejsou spokojeni se svým životním údělem ve vlastní civilizaci a inspirováni sdělovacími prostředky hledají cestu k jeho zlepšení v jiné části světa. To je asi přirozené potud, pokud tento zlepšený úděl mohou někde najít. Mohou? Jak se to vezme. Poté co prezident Mugabe zruinoval ekonomiku v Zimbabwe do té míry, že už nebyla schopna udržet si ani vlastní měnu, odcházeli občané do ekonomicky vyspělejší Jihoafrické republiky. Na jakoukoliv sociální podporu však mohli zapomenout, té se často nedostává ani jihoafrickým vlastním občanům (nebo jen minimální). Hlady však nezemřeli. Našli své místo v černé nebo šedé sféře ekonomiky, načerno se nechávali najímat na zemědělské práce nebo jinou, často i nezákonnou činnost. A jsou-li objeveni, bez okolků jsou deportováni zpět do Zimbabwe. Aby se za chvíli vrátili zase zpátky. Hranice tvořená řekou Limpopo je stejně děravá, jako jsou hranice Evropské unie. Leč jejich život je těžký a složitý, nic dobrého je nečeká a jediné, po čem touží (neb Mugabe stále vládne železnou rukou a ekonomika bez vlastní měny ne a ne se vzpamatovat)je vrátit se domů, ke své rodině.

To Evropa nabízí zcela jiné možnosti. Bydlení (byť pro nás nezáviděníhodné) a denní příjem převyšující vše, na co až dosud byli zvyklí. A tady se musím jednoznačně postavit na pozici těch, kteří zvedají obočí a ptají se proč tomu tak je. Proč máme ze svých daní podporovat migranty, kteří netouží po našich kulturních hodnotách, kteří se nehodlají přizpůsobit našemu životnímu stylu, kteří si neváží našich symbolů, naší historie, našich hrdinů? Migranty, kteří znevažují naše cítění, kterým nejsou svaté naše životy, kteří nechtějí navštěvovat naše školy a učit se našemu jazyku? Proč mají tito migranti ukusovat ze zdrojů, které by měly být určeny našim potřebným občanům, našim tělesně postiženým, našim chudým, našim bezdomovcům, našim nemocným, žebrákům sedícím na rozích našich ulic?