Na jedné straně farizejsky pláčeme nad mizejícími gorilami nebo nosorožci, na straně druhé programově likvidujeme ptáky, netopýry nebo drobné savce. Je to pochopitelné. Gorily nebo nosorožci jsou pouhými ikonami řady tzv. ochranářských nadací a samozvaných organizací, které je využívají jako srdceryvné vnadidlo pro vybírání prostředků na jejich ochranu. Vybrané peníze přitom často končí na účtech leteckých a dopravních firem, zajišťujících pobyty nadačních pracovníků v exotických oblastech, zatímco na deklarovaný účel zůstane jen nezbytné minimum. Chápu, že úbytek třeba sysla obecného nebo křečka polního by potřebné emoce k vybírání peněz a bezplatnému cestování, a s ním spojené produkci uhlíkových emisí,  nevzbudil.

Jak uvádí ekoložka Anne Tolvanen v časopise BBC Wildlife (3/24), biologové ve Finsku zjistili, že instalace větrných turbín vedla k vymizení 63 % ptačích druhů, 72 % netopýrů a 67 % drobných savců. Negativní účinky instalace byly zaznamenány také u sov a jeřábů. Turbíny  vyhnaly ze svých stávanišť stáda sobů.

Ve stejném čísle BBC Wildlife uvažuje Gillian Burke o přínosu solárních panelů a konstatuje, jestli posedlost snížením emisí uhlíku nevytváří bezútěšné prostředí nepřátelské všemu živému a jestli ve své posedlosti „ekologickými“ technologiemi  neignorujeme skutečný problém, jímž jsou stále rostoucí požadavky společnosti na energie.