Není to pohled na šťastnou zemi. Další teroristický útok, tentokrát v Nice. Přepadení cestujících ve vlaku v Německu. Strůjci jsou imigranti z oblasti mimo evropský prostor. Trpké to plody idealistických snah obhájců multikulturalismu.

Bývaly doby, kdy jsme se o podobná pozdvižení starali my Evropané sami.  Vzpomeňme na italské Rudé brigády v 70. letech, německou Frakci Rudé armády Ulriky Meinhofové na přelomu 60-70. let nebo irské či baskické teroristické organizace v 70. a 80. letech minulého století. Budování společného evropského domu a konec studené války přispěly k tomu, že podobné extrémní činy byly nahrazeny společnými aktivitami k obrušování hran a politickou diskusí. Přestože extrémní síly ze života Evropanů nezmizely, dokázaly se přizpůsobit nové parlamentní architektuře naší civilizační oblasti a k hlásání svých názorů využívají pouze prostředky k tomu určené jako jsou různé úrovně zastupitelské demokracie, tištěná nebo později elektronická media popřípadě osobní mobilizace svých příznivců.  K tomu je třeba dodat, že ani Evropa před hlásáním tzv. multikulturalismu nebyla homogenní společností. Již od dob koloniálních impérií se zde usazovali občané z bývalých kolonií a svěřeneckých území nebo uprchlíci před násilnými režimy z různých zemí. Ve Francii nebo Belgii občané Blízkého východu, v Británii Indové nebo Afričané, v Nizozemí migranti z Indonésie nebo Moluk….V té době se o žádném multi-kulti ovšem nehovořilo. Tito noví příchozí, stejně jako uprchlíci zpoza železné opony, přijímali kulturu a zvyklosti svých nových vlastí, a to včetně jejich jazyka.

Troufám si říci, že nové osvícenství 21. století v podobě pokusu o vytvoření multikulturní společnosti, přineslo Evropě více problémů než užitku. Především došlo k relativizaci kulturních hodnot, jež jsou Evropě vlastní od dob emancipace společnosti v 18-19. století. Těmito hodnotami jsou třeba úcta k lidskému životu, úcta k právu každého člověka na svobodu náboženského vyznání, rovnost před zákonem a právní vědomí, princip vládnutí vzešlého ze svobodných voleb, rovnost mužů a žen, solidarita silných se slabými nebo morální kodex vycházející z křesťansko-židovských tradic. Relativizace těchto hodnot a jejich významu pro soudržnost a fungování společnosti se promítá ve skutečnosti, že není činěn dostatečný tlak na nové osadníky přicházející z neevropských kultur k jejich přijetí. Místo abychom je povzbuzovali a pomáhali jim k osvojení si našich principů a hodnot v zájmu jejich úspěšné asimilace, razíme myšlenku tzv. multikulturalismu umožňující jim držet se představ, zvyklostí a tradic jejich původní domoviny, jež jsou často výrazně odlišné od těch našich a kterým třeba krátkodobě propadneme při turistických cestách do exotických zemí, ale které nám začnou být nepříjemné brzy po návratu domů.  Multikulturalismus není cestou k soudržné společnosti, je to cesta k další hluboké diverzifikaci v podobě šíření myšlení cizího nebo dokonce nepřátelského evropskému prostoru a nevyznávajícího tradičních evropských hodnot. Jak nás přesvědčují tyto dny, může to být i obraz lidského života jako nástroje k prosazení ideologie za každou cenu proti obrazu lidského života jako nejvyšší hodnoty společnosti zasluhující si té nejvyšší míry ochrany.