Napřed obviníme obchodní řetězce z tzv. tržní síly (elaborát instituce zvané Úřad pro ochranu hospodářské soutěže), potom jim chceme diktovat, které dny smějí prodávat a které už ne a nyní přichází sociální demokracie s nápadem diktovat jim, za kolik smí prodávat své zboží a za kolik už ne. Alespoň tak se jeví výpad ministra Tomana proti tzv. slevovým akcím.

Přitom prostředí maloobchodu s rychloobrátkovým zbožím patří k nejkonkurenčnějším trhům s celou řadou aktérů nejrůznějších velikostí a specializací, které nabízí v zásadě stejné zboží a kde cena je jeden z mála faktorů, který jim umožňuje přitáhnout nebo udržet si zákazníka.

Na jedné straně máme úřad, který by měl sledovat, zdali se konkurence nedomlouvá na cenách a nekoná ve vzájemném souladu, na druhé straně se nám nelíbí, jestliže obchodníci stanoví cenu tak, aby byli konkurenceschopní. Jinými slovy, nižší než je cena konkurence.

Přitom bych neřekl, že ceny potravin nebo běžného spotřebního zboží jsou nízké nebo podnákladové. Při daleko nižší kupní síle většiny obyvatel je cena většiny zboží nenabízeného v akcích v supermarketech podobná nebo v průměru jen nepatrně nižší než v zemích s výrazně vyšší kupní silou obyvatel. Svědčí o tom nejen skutečnost, že řada občanů v příhraničních oblastech nakupuje raději za hranicemi, ale koneckonců i to, že cestování do zahraničí s paštikami a salámy je už převážně folklórem minulosti.