Zhruba třetina poslaneckého klubu ANO nechce připustit závislost na SPD, což lze volně přeložit jako odmítnutí směřování mimo liberálně demokratické hranice. Je to zároveň důkaz, že ideály, či ideologie, nelze z politiky v demokratickém systému odstranit. Základní omyl, na kterém Hnutí ANO postavilo svůj úspěch, byl paradoxně vyvrácen samotnými jejím poslanci.

Odmyslíme-li si fakt, že té, řekněme, liberálně demokratické třetině poslanců zároveň nevadí nějaká forma spolupráce s KSČM, jedná se o úplně novou situaci. Předseda hnutí Andrej Babiš a první místopředseda hnutí Jaroslav Faltýnek byli až dosud zvyklí, že poslanci zvolení za ANO slepě následovali jejich vedení. Pokud existovaly nějaké vnitřní neshody, vždy se je podařilo vyřešit tak, aby klub vystupoval zcela jednotně. Babiš v minulosti několikrát veřejně zapochyboval o schopnosti ostatních politických stran udržet si stoprocentní loajalitu svých poslanců, což měl být důkaz jejich slabosti. V každé fungující firmě přece všichni poslouchají svého nadřízeného. Nejvíce to samozřejmě vypovídá o Andrejovi Babišovi, který – alespoň v politice – zcela postrádá schopnost vcítit se do emocí a motivů druhých. Nerozumí tomu, že náš ústavní systém je proporcionální, takže je většinová jednobarevná vláda prakticky vyloučena. Bez kompromisů a ústupků se u nás vládnout nedá.

K velkému rozštěpení parlamentních stran došlo v minulosti už několikrát. Třeba na začátku roku 1998 přešlo z ODS do Unie svobody 31 z 68 poslanců. Ještě půl roku před tím se zdála být jednota ODS a pozice jejího tehdejšího předsedy Václava Klause neotřesitelná. V květnu 2012 odešlo 12 z 25 poslanců z Věcí veřejných, v únoru 2015 odešlo 10 z 12 poslanců Úsvitu. V menším měřítku se to děje naprosto běžně. Například Hnutí ANO v minulém volebním období ztratilo takovým způsobem poslankyni Kristýnu Zelienkovou, která přešla do TOP09 (!). Prošlo to sice bez většího mediálního zájmu, ale určitý signál to nepochybně byl.