Ano, souhlasím, že v našich turbulentních časech je třeba se podívat zpět a vycházet z toho, kdo jsme, kde jsme a co chceme. Sociální sítě jsou plné apelů na zachování českých tradic a potřebu záchrany národní identity. Ano, souhlasím, že v našich turbulentních časech je třeba se podívat zpět a vycházet z toho, kdo jsme, kde jsme a co chceme.

A to ponechám stranou, že jako dlouholetá učitelka mateřského jazyka bývám poněkud zděšena množstvím nerespektování základních pravidel češtiny, které se kupí vcelku pravidelně u těch nejaktivnějších diskutérů. Ti by možná největší službu národu udělali tím, že by si místo hodinky nebo dvou u počítače otevřeli učebnici pro takovou šestou nebo sedmou třídu základní školy. Určitě by to neuškodilo. (To ale platí třeba i v parlamentu – pro některé poslance je říci jednu celou větu česky neřešitelný problém a to nemluvím jen o těch, kteří se narodili v jiných zemích.)

V posledních dnech jsem byla na několika vesnických akcích, třeba v Chrobolech či v Dolním Bukovsku. Bylo to skvělé – ať pršelo nebo svítilo sluníčko, ti lidé prostě měli radost z toho, že jsou tady, že jsou takoví, jací jsou. Hasiči soutěžili, senioři tancovali, jinde sokolové předcvičovali, fotbalisté dělali soutěže pro děti, tam zase baráčníci uspořádali klání pro dospělé, sázely se stromy, myslivci opékali a ženské spolky připravily třeba další pohoštění, divadelní ochotníci hráli pro děti i dospělé, lidé šli na společnou mši a vzpomínali na ty, kteří již nemohli být s nimi… Prostě žili. Neseděli zahořkle někde u počítače a nemudrovali tam v marných diskusích o tom, jak „zachránit národ a jeho hodnoty" – oni ten národ a ty hodnoty tvořili. Pěkně po masarykovsku – drobnou soustavnou prací.