Avšak: když se tak dívám na hluboký příkop napříč českou společností tak mne za prvé jímá hrůza a za druhé si říkám, jestli by právě ženský přístup nebyl ten, který by tenhle příkop dokázal zasypat. Nebo alespoň trochu urovnat. Protože jestli se toho nikdo neujme, tak si začneme rozbíjet navzájem hlavy.

Ne, není to naivní výkřik. Všimněte si. Jsme obklopeni silnými mužskými egy, která se snaží prosadit v naší společnosti. Nic proti tomu, to je normální. Jenže dělají to čím dál víc bez ohledu na její zbytek. A to mi už tak normální nepřijde. Pan prezident má jistě několik kladů (i když mnozí to opravdu nechtějí vidět), ale jeho ego nemluví. To křičí, skanduje, hlomozí, zašlapává do země. Nebo příběh kolem pořadu Jana Krause. Nebylo to právě jeho ego, jeho potřeba „zachránit nám všem demokracii“, které ho vedly k uspořádání něčeho, co připomínalo nekompromisní agitku? (Čímž neříkám, že účastníkům nevěřím upřímnost jejich pocitu ohrožení.) Ale nechci, aby to vyznělo zle k jednomu nebo druhému. Oba pánové jistě mají svůj názor, jsou o něm přesvědčeni – ale k jeho prosazení považují za dovolené hmaty a chvaty také manipulaci a takový emotivní nátlak, který se dá nazvat tak trochu vydíráním.

Potřebujeme to zastavit. My všichni se potřebujeme zastavit a zamyslet se nad tím, jestli soustavné stupňování odporu proti „těm druhým“ přinese něco užitečného. Já mám strašně silný pocit, že ne. Že by to chtělo opravdu o hodně více „ženského“ přístupu.

Jenže – když se dívám zpět, mám pocit, že jsme někde zaspali a něco neudělali. Abych demonstrovala názorně, co je ženský přístup, řeknu to takto: Jako sociální demokratka konstatuji, že ČSSD má sice kvóty na zastoupení žen v politice, ale nějak nám nefungují. K tomu připojím svoje tradiční pochybnosti o tom, zda vůbec kvóty jako systém jsou to správné, jestli totiž důležitější není vytváření podmínek a prostoru pro uplatnění minorit (ano, vím v celkovém počtu obyvatel převažují ženy - ale za chvíli bude jasné, jak to myslím).