Jenže ve skutečnosti jsou věci poněkud složitější. Navržené úpravy nejsou rozpočtově pokryty. A nejde o malé peníze. Demise ministryně školství Kateřiny Valachové současně vyvolala pochybnosti, zda resort, který se v posledních dvou letech konečně začal finančně vzpamatovávat, svoje tempo udrží a zda se nevrátí do své tradiční pozice otloukánka. Náznaky tu již jsou. Ministerstvo financí ještě za Andreje Babiše předložilo návrh státních financí na příští rok, ve kterém chybí pro školství celé miliardy korun. Mimo jiné na růst platů. Najednou neumějí v Letenské ulici, kde ministerstvo ovládané hnutím ANO sídlí, najít ani 400 milionů pro podporu mimořádně nadaných a na druhé straně i handicapovaných dětí. Což je výdaj daný zákonem.

Učitelé tak stojí před nepříjemným poznáním, že velké naděje, které se po letech zmaru začaly objevovat, znovu pohasínají.

A nejčastější nynější úvahy o školství ve sdělovacích prostředcích zní: Přece není možné řešit všechno jenom penězi. Samotné peníze nám školství nezlepší.

Je to k uzoufání stejná písnička. Dokud bude absolvent pedagogické fakulty nastupovat do nějaké komerční společnosti na obchodní post za třicet tisíc a do učebny ve škole za dvacet a něco málo, tak přece nemůžeme očekávat, že se naše školy zaplní samými nadšenci, kteří z lásky k národu oželí třetinu svého možného příjmu a dají se na psychicky velmi náročnou dráhu učitele. Samozřejmě, že naše školství má řadu problémů, třeba velkou byrokracii, která padá přímo na učitele a zvláště na ředitele, protože si školy nemohou dovolit platit lidi v manažerských pozicích. I kdybychom dokázali veškeré papírování snížit na polovinu, což ve skutečnosti není tak úplně možné, tak pořád budeme mít přetížené ty, kteří by měli především učit nebo řídit školy z pedagogického pohledu. Manažerské obsazení škol ale kolabuje na jednom hlavním problému – na financování. A tak je to se vším a pořád dokola.