A tak s hořkou radostí cituji slova velkého muže. Knihtiskaře, který podepsal Deklaraci nezávislosti a Ústavu Spojených států. Jmenoval se Benjamin Franklin a mezi tato dvě slova rozhodně rovnítko nevkládal. Už se však nedopátrám, zda o svou naivitu přišel stejně jako já, nebo tomu bylo jinak. Řekl: “ Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“

V listopadu 1989, stejně jako před ním, spousta z vás bojovala za svobodu. Honza Palach se kvůli ní upálil. Nebyl prvním ani posledním z bojovníků. Byl jich nespočet a všichni do jednoho věřili, že za svobodu má cenu se bít, a to i kdyby měli ztratit to nejcennější, co mají. Život. Pro ně však bylo důležitější zemřít svobodně než sešněrování svěrací kazajkou, jako ten poslední ubožák umírající mezi čtyřmi holými zdmi. Není přeci blázen ten, kdo chce být svoboden.

A nakonec se jim-vám to podařilo. Stali jsme se svobodnými. Alespoň nás o tom přesvědčovali. Nejsem si však jistá, jestli nám ta svoboda nepřestává vonět. Čím to je, že nevidíme a neslyšíme? Jsme jako koně běžící s klapkami na očích. Nebo jsme jen zapomněli, jak smrdí nesvoboda? Jako čpavek, který vás pálí při každém nádechu, jako zatuchlý sklep v kterém dlouho nikdo nevětral, jako špatně odtékající septik? Netuším a ani netoužím poznat odpověď na vlastní kůži.