Ano, mluvím o čtvrtečním únosu českého občana ozbrojenci Islámského státu. Byť jsme poslední dobou o zvěrstvech tohoto teroristicko-politického hnutí slýchali ze sdělovacích prostředků prakticky každý den, ruku na srdce, žili jsme tak trochu v klidu, že nás se to až tak moc netýká. Tak teď už ano. A možná nás všechny zaskočilo, jak snadno k tomu došlo a možná nám konečně začíná docházet, jak obrovská a všudypřítomná tato hrozba je. A také nás asi všechny napadá otázka, co s tím budeme dělat. Ne, co oni, ti druzí s tím budou dělat. Co s tím my budeme dělat?

Tato otázka je teď bezesporu největší noční můrou jindy nic nedělajícího a poměrně neschopného ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka. Budiž mu útěchou, že dělat nemůže prakticky nic. Proto jeho mediální tanečky v rytmu maximální angažovanosti působí dost lacině, bezmocně a směšně. Ona celá naše diplomacie je jaksi neviditelná ve stínu zahraniční angažovanosti prezidenta Zemana. Jeden by si skoro nevzpomněl, kdo je tu šéf diplomacie. O to zajímavější je v této věci právě jeho angažovanost. Proč teď? Proč nebyl slyšet ohledně unesených studentek v Pákistánu? Proč se nijak neangažoval v případě dvou zadržovaných sourozenců v Norsku? Dokážete vůbec rozpoznat po roce a půl této vlády hlavní proudy naší zahraniční politiky?

Pojďme se ale vrátit k otázce – co teď? V první řadě si musíme přiznat, že hrozba Islámského státu je prakticky celosvětová, že se týká bezprostředně i nás a že se musíme aktivně zapojit do snahy jí eliminovat.  Že Česko samo v této věci nemůže dělat prakticky nic, ať už diplomatickou či vojenskou cestou, je nám asi všem jasné.