Nejvíce mne trápilo, do jaké míry je naše politika nesrozumitelná, nečestná a dokonce prodejná, což logicky vedlo k tomu, že o ni voliči postupně ztratili aktivní zájem. Dění v ní již vůbec nesledují nebo tak činí jen velmi povrchně a zkratkovitě. A odpovídajícím způsobem se pak pochopitelně projevují i při volbách. Snadno podléhají jednouchým heslům typu „prostě to tak bude“, „silný stát“ a podobně, prázdným heslům, za kterými nestojí žádná reálná koncepce, natož ucelený program.

Náhoda tomu chtěla, že jsem byl právě v době, kdy ve mně tyto úvahy kulminovaly, osloven Tomiem Okamurou. Nabídl mi, abych své síly spojil s hnutím Úsvit a svou touhu dosáhnout potřebných změn realizoval v rámci něj. Jeho myšlenky a zásady, které zastával, mě oslovily. Byly velmi blízké těm mým. A tak jsem souhlasil a se společnými ideály jsme se s nadšením vrhli do volební kampaně – a po jejím úspěchu pak také do každodenní práce…

Chtěl jsem dokázat, že nejcennějším kapitálem pro další volby budou výsledky, které za námi zůstanou, a spokojení občané. Občané, kteří budou cítit, že jsme tu pro ně, a ne proti nim. Doufal jsem a věřil, že hnutí Úsvit bude stranou, která toto dokáže a bude v tomto smyslu dále růst. A že bude růst také ve smyslu rozšiřování své členské základny a stane se politickým subjektem se širokou obcí příznivců, voličů, jednoduše lidí, kteří sdílejí stejné ideály. Věřil jsem, že budeme měnit českou politiku tak, aby byla konečně čistší, morálnější a co nejvíce svázaná s občany. Koneckonců právě takové byly na začátku přísliby Tomia Okamury…

Bohužel jsem ale postupem času začal cítit, že se hnutí Úsvit a samotný princip jeho struktury ubírá zcela jiným směrem. Takovým, který naprosto zásadním způsobem neodpovídal mým očekáváním. Hnutí zůstávalo pod direktivním vedením Tomia Okamury, řízené jeho „šedou eminencí“, Jaroslavem Večerníčkem Novákem. K zachování tohoto direktivního principu řízení strany bylo dokonce zablokováno rozšiřování členské základny. A to v přímém rozporu se sliby Tomia Okamury, že se členská základna bude rozšiřovat. K tomu nikdy nedošlo a dojít ani nemohlo, protože stanovy hnutí Úsvit stále obsahují klauzuli o dvouleté čekací lhůtě na členství.

Význam veškeré práce, která zůstala za námi, řadovými poslanci, začal být znehodnocován tím, jak se strana působením Tomia Okamury a jeho laciných a zjednodušujících populistických výroků postupně dostávala na úroveň těch, vůči jejichž přístupu jsme původně chtěli bojovat – a často i pod ni…