Včerejším únosem venezuelského prezidenta a jeho manželky ale překonal linii, po kterou jsem byl ochoten tyto jeho móresy mlčky přecházet s obracením očí v sloup v ústraní. Až dosud šlo totiž mnohé jeho excesy tolerovat s tím, že se opravdu snaží konflikty ve světě spíše ukončovat a globální napětí snižovat.

Tento trend ale jeho včerejší rozhodnutí a následná akce minimálně zpochybnily. Určitá část jeho příznivců, ke které jsem do včerejška patřil, nebude již nadále vnímat amerického prezidenta prioritně  jako mírotvorce. Včerejškem se alespoň pro mě z něj stal podivín, který nadřadil pochybný výklad amerických zájmů nad již tak křehký globální bezpečnostní systém, založený na ctění určitých norem.

Ty sice neplatily pro všechny státy stejně, možnosti vojenských velmocí praktikovat státní terorismus byly úplně jinde než možnosti slabších států, o čemž dosud svědčily agrese Ruska na Ukrajině, NATO v Sýrii či Libyi, bombardování Jemen/Íránu. Svébytnou kapitolou jsou pak přeshraniční útoky Izraele.