Tedy k dotazu - zda jím skutečně jsem či nejsem....to nakonec posoudí mí spoluobčané a voliči. Já věřím, že i když to nevykřikuji na každém kroku, že jím jsem.

Zkusme se tedy krátce podívat na to, co to tedy je ta „demokracie“.

Podle všeobecně uznávané definice je to forma vlády, ve které se všichni občané rovně podílejí (mají právo a možnost) – přímo nebo nepřímo skrze volené zástupce – na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost – my všichni. Projevem a nástrojem demokracie jsou tedy logicky, i demokratické volby, kdy „poražení“ respektují „vítěze“, tedy výsledky voleb, a své ambice a nespokojenost s jejich výsledkem realizují prostřednictvím své další politické práce a zcela legitimní snahy o vítězství ve volbách příštích (při dodržení existujících právních mantinelů včetně příslušných, zákonem stanovených termínů). Cokoliv jiného je dle mého soudu anarchie, od které je jen krůček k totalitě.

Demokracii tedy chápu, mimo jiné, i jako svobodné a nijak neomezené právo zvoleného zástupce – poslance – předkládat, NAVRHOVAT jakákoliv témata k diskusi (tabuizovaná témata uznávají dnes snad již jen národy ukryté kdesi v šeru džunglí). Diskuse má samozřejmě svou nesmírnou hodnotu pouze potud, pokud je vedena na základě faktů, informací a nezbytné vůle diskutujících něco vyřešit a jejich ochoty k nezbytným kompromisům takové návrhy v demokratické diskusi upravit, přijmout nebo odmítnout.

Určitě nejsem a zásadně nechci být typem „demokrata“, který ani po čtvrtstoletí, po 26 letech od pádu vlády jedné strany není schopen a zjevně ani ochoten toto výše uvedené pravidlo akceptovat – tedy nerespektuje prostá a v podstatě velmi jednoduchá pravidla demokracie a postupuje způsobem odrážejícím uvažování (ve zkratce) ve stylu: když nevyhrává, nevyhrál, ten náš kandidát, názor, návrh, pak tu není svoboda a demokracie, ti kteří nevolili jako já, nesdílejí můj názor jsou hloupí, je to lůza. Skutečně se mi zdá být alarmujícím, že někdo, nějaká skupina mých „dospělých“ spoluobčanů zcela arogantně označí 2,7 milionu mých jiných dospělých spoluobčanů za lůzu, hlupáky a lidský odpad?! Uvažování typu - jen já jsem ten jediný, kdo tomu rozumí a kdo má pravdu, já jsem sám sebe oprávněn označit za slušného, nebo ve stejné gardu - o tomhle tématu se smí a o tomto tématu se nesmí (nemá) diskutovat, svědčí o „hloubce“ pochopení principů demokracie. Skutečně chceme považovat snahu znemožnit doslova zvracení hnusu a špíny jednoho člověka na druhého za bezprecedentní omezení práva svobody projevu, za běžnou normu naší vzájemné komunikace?