Ocitli se společně na programu jednoho zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku. A zážitky to byly nevšední a silné. Začali jsme divadelním představením v režii britské UKIP a francouzské Národní fronty. Obě strany mají přitom program tak trochu nahnědlý nebo rovnou řekněme, mají k nacionalismu blíže než by se na slušnou politickou partaj slušelo. Předsedovi EK nicméně celkem oprávněně vytýkají, že uprostřed Evropy (v Lucembursku) vybudoval (coby premiér) daňový ráj, za který by se nemuseli stydět ani na Panenských ostrovech.

Jak dnes už víme, Juncker vyslovení nedůvěry nakonec ustál. Nic to ale nemění na faktu, že nově navolená Evropská komise díky tomuto škraloupu vybíhá už od startovní čáry se značným handicapem. Jestli jde jen o nakopnutý palec, nebo o vyhozené koleno, to se ukáže až po pár metrech. Abych ale zůstala u sportovní terminologie, střídat celé družstvo v první minutě ničemu dobrému neprospěje. Že se na problém bude touto optikou dívat většina kolegů v Evropském parlamentu, bylo od počátku jasné a tak je třeba číst kroky obou politických stran spíš jako snahu uštědřit předsedovi EK veřejný kopanec před zapnutými kamerami.

Rozhodně mnohem příjemnější a taky přínosnější bylo druhé setkání v pořadí. V EP promluvil papež František. Papež, který svým neortodoxním přístupem nachází cestu k bezvěrcům i k vyznavačům jiné víry. Jeho projev rozhodně nebyl zdvořilostní či formální. Promlouval o tom, jak důležité je soustředit se na skutečné hodnoty, namísto všeobecně rozšířeného konzumentarismu. Že i zákonodárci by měli při své práci pamatovat především na člověka a naopak potlačovat preferování ryze ekonomických a technických zájmů, které se promítají do všech sfér našeho života. I člověk jako já, který do kostela v neděli nechodí, si při jeho slovech uvědomil, na co často zapomínáme. Jeho předchůdce otce Benedikta jsem měla možnost vidět na vlastní oči, když požehnal mé starší dceři. V obou případech jsem měla stejný pocit: existuje něco mezi nebem a zemi.