Fronty jako na banány, všude davy lidí, myš by neproklouzla. Mezi přítomnými se sice ještě najde pár zapomenutých turistů, kterým asi uniklo, že vánoční trhy už definitivně skončily, jinak jsou to ale „místní“. A mezi nimi i „náplavka“ (k níž se počítám i já), kterou do Štrasburku zavedla práce nebo rodina.

Důvody davového šílenství jsou celkem prosté. Za prvé začaly slevy a ty jsou – pozor – ve Francii regulované (!!!). Mají shora určený datum začátku i konce (snad možná aby povánoční slevy nezačínaly už na svatého Václava) a všichni tedy vědí, dokdy jsou nákupy peněženkám ohleduplnější. Kdo to nestihne včas, má smůlu a musí čekat na regulované slevy letní… Druhý důvod je ten, že téměř všechny obchody zavírají v týdnu v 19:00. A když říkám 19, myslím skutečně sedmou hodinu večerní – kdy už jsou dveře obchodů nekompromisně zavřeny a prodavačka odchází domů.

Pamatuji si, jak jsem se stejným problémem bojovala v Belgii, když jsem tam pracovala. Do obchodu jsem přišla 15 minut před zavíračkou a po prodavačce chtěla, aby mi ještě otevřela chladicí box s jogurty (který byl již pečlivě uzavřen). Dostalo se mi vysvětlení, že konec provozní doby v 19:00 neznamená, že já jako zákazník mohu do té chvíle nakupovat, ale že je to hodina, kdy se obchod zamyká a poslední pracovník odchází. Nedělám to často, ale tentokrát jsem se pustila do hádky. Lépe řečeno učinila jsem alespoň chabý pokus dovolat se svých práv: „Jsem přeci zákazník, kterého klamete a nevážíte si ho!“ Pokrčila rameny a odešla. Příběh jsem dlouho vyprávěla svým známým jako příklad toho, jak jsme si kdysi naivně mysleli, že na západ od nás platí "náš zákazník, náš pán". Na opak už jsem si za ta léta, která jsem na onom „západě“ strávila, zvykla…