Já bych rád odpověděl, ale ne možná správně, panu kolegovi, který mluvil přede mnou, čeho se bojí u takového starce. Asi téhož, čehož se mohli bát Američané u Dandyho. On to byl taky vetchý stařec, taky nepoužíval násilí a dokázal udělat ohromné věci. Každý, kdo se dokáže obětovat, má myšlenku, má svůj cíl, tak dokáže udělat ve světě hodně věcí, dokáže lidi strhnout svým směrem.

A to je věc, kterou my tady v České republice, alespoň trochu, zdá se, se snažíme podporovat. Aby tady rostly individuality, lidé svého názoru. Dokonce máme zákony, kterými se snažíme chránit všechny občany naší republiky. A teď říkám všechny, to znamená i ty, kteří jsou v tom podřízeném postavení, od toho, aby s nimi bylo zacházeno tak, že se jejich úcta bude zmenšovat nebo budou nějakým psychologickým způsobem týráni apod.

Nicméně je zvláštní, že když se snažíme toho dosáhnout i v našich zákonech a v chování řekněme nadřízených, tak se domníváme, že náš stát se může chovat jinak. A to si myslím, že je velký problém. Tak, jak se chováme my v jednání a víme, že člověk, který přichází do dialogu v nerovnoprávném postavení s ohnutými zády, tak proč by to mělo být jiné, když stát s druhým státem jedná s ohnutými zády. A to si myslím, že je problém toho dopisu čtyř našich ústavních činitelů.

Dá se předpokládat, kdybych nebyl členem této ctěné horní komory Parlamentu, tak kdybych se na to díval zvenku, tak bych řekl, že tady je minimálně 41 senátorů, kteří s tím krokem souhlasili. Protože já si nedokážu představit, co by měl udělat politik, aby nesl důsledky svého chování a svého konání více, než udělali tito čtyři ústavní činitelé. A my jsme potom jednoho z těch, který to podepsal - ani nezměnil své vyjádření, naopak za ním stál, ani se za něj neomluvil, že to byla nějaká chyba, protože chyba se může stát vždycky... A vy při té volbě, tedy většina z nás, ať to řeknu tedy správně, tak ho volila.