Čunek (KDU-ČSL): Jakmile si poslanci na funkci zvyknou a zjistí, že nás ta sto jednička vždy odsune…

Pane předsedající, pane vicepremiéra, kolegyně, kolegové. Já bych se chtěl věnovat při volebním zákonu jenom politice. Protože to, co je dneska tady na stole, je jenom politické téma. I to, co se dnes děje a co projednáváme, je politické téma. Jedinou takovou technickou vsuvkou bych vzal povzdech pana předsedajícího, že se konečně kolega Drahoš dostal ke slovu, když on využil svých práv a přeskočil ostatní v pořadí.

Zajímavý námět je, že když se nám to nebude líbit, takže budeme odcházet. Protože si myslím, že je mnoho témat, kde máme všichni úplně stejná práva a přeskakovat vzhledem k tomu, že je tady ostatních místostarostů dost, si myslím, že se nemá.

Nicméně dneska výjimečně, opravdu výjimečně bych očekával po tom, co udělal pan místopředseda Horník, že po jeho projevu naopak vystoupí s přednostním pořadí celé vedení. A především vystoupí 1. pan předseda a pak ti ostatní a pak předsedové klubů a řeknou, jak to tady bylo. Vy všichni víte, že já jsem – a omlouvám se za to především svým kolegům v KDU – hodně nekonformní v tom, že na některé věci mám jiný názor, že se třeba většina klubu domluví. Nikdo ale nikoho nikdy tady nepranýřoval za to, že hlasoval podle svého vědomí a svědomí, takže je to v pořádku. A i tady, když jsem slyšel první verzi toho, že údajně se pan předseda Senátu ohledně rozhodnutí Ústavního soudu dohaduje, domlouvá se sněmovnou, jak to tedy bude, tak jsem samozřejmě zpozorněl, jestli tedy u té dohody budu také. Nemyslím fyzicky, v tom smyslu, ale jestli ji budu moci vidět, komentovat atd.

Nakonec se ukázalo, že my všichni, jak jsme tady, jsem o tom přesvědčen zcela jistě, jsme měli povědomí o tom, co navrhuje zde přítomný pan poslanec Benda. A to byla ta změna, která už vlastně přicházela poté, co už tady nějaká dohoda byla atd. Tím jsem chtěl jenom říct, že jsme všichni byli u toho a mohli jsme zasahovat ve svých klubech do znění zákona. Při vědomí toho, že není jiná cesta, než se dohodnout. Při tomto vědomí jsme to dělali.

Když se podívám na navrhovatele, tak až na výjimky jsou to de facto noví senátoři, a těm bych odpustil všechno. Protože my ostatní, co jsme tady déle, tak si pamatujeme – a to tady asi nikdo neřekl, pokud jsem to přeslechl, tak se omlouvám – existuje něco jako stykový zákon, který se tady projednává, či o tom návrhu se tady diskutuje dlouho, a víme, že sněmovna ho nechce. Ani si nedělám legraci z toho, že si myslím, že by to mohlo přijít tak, že když bude nějaká velká politická většina v Senátu, což ta příležitost tady byla kdysi, když tady byla ODS nebo tady byli potom sociální demokraté a náhodou stejná většina přijde do Poslanecké sněmovny v tom období, a ještě, než se poslanci vzpamatují, kdyby přišel stykový zákon, tak zřejmě může projít.

Jakmile si poslanci ale na tu funkci zvyknou a zjistí, že nás ta sto jednička vždycky odsune, tak potom i z jiných důvodů ten stykový zákon přijat nebyl. Proto, že Poslanecká sněmovna nejenom, že se vyjadřuje k vládě a k rozpočtu, a my ne, ale ve většině zákonů, kromě těch vyjmenovaných, má vždycky majoritu a tu si nechce nechat vzít.

A teď my jsme vyvolali to, že Ústavní soud takto rozhodl. Je to v pořádku, já jsem tomu velmi rád, ale na druhou stranu my také musíme, byť to nejsou naše volby, si uvědomit, že se musíme domluvit. A teď se vrátím k tomu, proč tady mělo to vedení a všichni aktéři těch hlavních dohod vystoupit, a já bych to respektoval, abychom se přesvědčili o tom, že je to celkem ojedinělá záležitost, kterou já tady pamatuji asi jenom dvakrát, která se tady stala od roku 2006, že vlastně došlo k tomu, že jsa donuceni, v tomto případě Ústavním soudem, a tím, aby nebyl chaos v České republice, tak jsme se takto dohodli. Když říkám ten plurál, nebo používám ho, tak i já jsem se cítil jedním z těch, kteří spolu s kolegy na klubu diskutovali o tom, co se nám tam líbí, nelíbí, a to potom vykrystalizovalo v některé naše požadavky. A to myslím, že tady bylo řečníky celkem řečeno, že těch změn, které jsme chtěli, tam bylo dost.

Na tom se dohodli, a naráz přichází někdo – a teď se vracím k tomu, že říkám, že to je jenom politika, kdo vzkazuje občanům v zahraničí – my vás máme rádi, ti ostatní vás rádi nemají. A pak tady byl zajímavý průzkum. Ten průzkum samozřejmě byl mezi občany v zahraničí. V pořádku. Udělal jste někdo průzkum mezi občany České republiky? Tam by to zcela jistě tak nevyšlo, protože je názor mnoha občanů – a to teď říkám jako ten, kdo je zastánce korespondenční volby pro české občany žijící v zahraničí, pozor. Ještě to můžeme rozšířit o korespondenční volbu, která tady tak mírně byla zmíněna, kterou známe třeba teď z amerických voleb.

Jedna třetina těch, kteří přišla k americkým volbám, tak volila zcela jinak, než dvě třetiny, které poslaly lístek. A to je jiná věc. A to je legitimní diskuze, jestli to bude nebo nebude. Ale vrátím se k tomu, my jsme tady tedy byli atakováni tímto. A je tady zřejmě málo senátorek a senátorů, kteří nechtějí korespondenční volbu pro občany v zahraničí. Zřejmě velmi málo, jestli vůbec někdo. Byl bych rád, kdyby se možná vyjádřil aspoň někdo. Někdo by to měl aspoň být, ať nejsme tak jednotní.

Tak kdybychom udělali tu jinou volbu, tak nebudu to dál rozpitvávat, jaká je základní nevůle, kterou já cítím mezi lidmi při diskuzích o korespondenční volbě? Oni tam žijí, nejde o to, že ta naše děcka tam vyjedou na půl roku, vrátí se a volí, ale ti, co tam žijí třicet let a jinak, tak tu politiku znají jenom ze sociální sítí. A oni nám to tady budou ovlivňovat, ačkoli žijí v úplně jiném světě. Je to nelegitimní názor? Je to legitimní názor. Máme o něm diskutovat? Určitě ano.

A přesto všechno já jsem si to vyhodnotil tak, že bych tyto občany pozval. Ano, můžete říct, že já patřím zřejmě zrovna k té skupině, možná to není pravda, politického spektra, kde ti lidé, kteří dlouhodobě žijí v zahraničí a jsou zakotveni ještě v jakýchsi možná, v uvozovkách, když to řeknu hanlivě v klišé politických stran, tradičních stran, tak že by mohli těmto stranám dát hlas. Když to budou mít takto usnadněno a bude tři sta tisíc až půl milionů lidí venku, tak je to jeden kraj. To znamená, to není málo.

Jestli je to tři sta tisíc, podělte si to tím, kolik poslanců to může ovlivnit. A my, co si, Marku Bendo, pamatujeme bohužel ty stojedničkové vlády, tak víme, že to je zvláštní, ale že ten jeden hlas v Poslanecké sněmovně má zásadní vliv na vládu a na mnoho věcí. To znamená, tady to může být klidně pět hlasů. Pět poslanců. To si uvědomme, to je ta reálie.

A já bych rád – a teď navážu trochu na předsedu Vystrčila, já bych rád, abychom se vrátili k tomu, že tak, jak jsem tady minule mluvil o tom a byl jsem velmi nerad, že se to tady zvrhlo v to, kdo je statečný a kdo není... Být statečný mezi všemi statečnými do jednoho, není asi moc těžké. Tak stejně to tady skutečně vypadá, jako bychom tu volbu nechtěli, byť všichni téměř chceme, a vzkazujeme to pro příští volby, protože teď to nebude.

Já jsem se snažil sehnat e-mail na sprintera Bolta, aby leštil naposledy své zlaté medaile, protože pan kolega vyhraje zřejmě v tomto smyslu. Protože zapomněl říct – a teď se vrátím k vážnému tónu – zapomněl pojmenovat jednu věc, na kterou my jsme tady zapomněli. Ta animozita mezi komorami je tak velká, že se může stát – a já si pamatuji, že se to stalo z těchto důvodů, že řeknou: „Pane, když vy chcete takto, tak my nic neuděláme.“

A teď se podívejme na tu politikou mapu. Tam přece je dost lidí a je tam dost velký tlak na to těch, kteří by rádi, aby nebylo nic jasné, byla tady právní bitva a pan prezident určil nějakého premiéra, který tam bude gazdovat, dokud se to všechno nevyřeší. To je ne nereálná, ale velmi reálná představa. Já si to nevymýšlím, já to vím, protože s těmi lidmi samozřejmě komunikujeme. A vím, že...

A vím, že bych velmi rád, kdyby takové animozity nebyly, ale toho se nezbavíme, to tak je. Takže já to v tuto chvíli bohužel chápu tak, že všichni hrají – a to už nezmiňuji znovu to, co tady bylo, komu se hodí jaký způsob volby atd. Určitě D´Hondtův systém byl, nebo je podstatně horší pro malé strany než systém, který přichází teď. To je podle mě zjevné. Ale v každém případě bych byl rád, aby když se vedení komor dohodlo, dohodlo se dokonce i vedení klubů. Rád bych věděl, kdo se v té době nedohodl. Kdo v té době, a to bych poprosil někoho, kdo to tady za Senát vyjednával, aby řekl, jestli z těch stran obsazených ve sněmovně byl někdo, kdo jasně za tu stranu řekl: „S tímhle my nikdy nebudeme souhlasit, my ten zákon bez korespondenční volby nepodpoříme.“ Myslím v té době, kdy my jsme nabyli přesvědčení, že to je v pořádku a ten zákon šel do Poslanecké sněmovny k hlasování, k jednomu čtení, druhému atd.

Já si myslím, že v té době jsem to od nikoho neslyšel. Všichni jsme to brali tak, že jsme dohodnutí. A naráz tady vznikne iniciativa tohoto typu, která nás rozděluje. A podle mého názoru je to jenom politika o tom, podívejte se, kdo je ten spravedlivý, a kdo ne. A já bych nerad – a já jsem vždycky nerad za toho troubu, který si to nechá líbit a nechá to tak, s tím, že vlastně všichni chceme stejnou věc. My jsme se nějak dohodli a ti, kdo tu dohodu porušili, tak teď budou ti lepší. To mně přijde, že je opravdu nefér.

Takže já bych vás naopak všechny poprosil, abychom si vzpomněli, jaká byla dohoda o volebním zákonu ve chvíli, kdy vstupoval už po těch dohodách do procesu Poslanecké sněmovny. Jaké ty dohody byly, jestli tam ti zástupci stran, které jsou tady a chtějí korespondenční volbu teď, s tím, že si myslí, že ji vynutí. Já si naopak myslím proti té medaili, že je mnoho poslanců, kteří rádi tu dohodu zbourají. A budou před lidmi poukazovat na to, že my jsme ti nefér, co nedodrželi dohody, a proto tady není volební zákon. A tak se dočkáme vlastně toho, jestli pan soudce Langášek a jeho senát má pravdu, nebo nemá. Kdo to bude rozhodovat? Je to Nejvyšší správní soud. To znamená, to bude jiný senát, pak to bude Ústavní soud. A myslíte si, že se ty volby nepřiblíží strašně rychle?

A pak už jsou lhůty pro podávání kandidátek, to je, pokud se nemýlím, 66 dní před volbami, a to já nevím, jak se budeme chovat v tom termínu, když to nastane. Dokonce ani nevím, a to možná ví pan vicepremiér, jestli už někdo stihl udělat nějakou koalici a podal ji teď, v době působnosti toho zákona. To je štěstí, pane vicepremiére, protože kdyby to někdo udělal, tak podle mě to bude velký problém. Protože když si soud posoudí, co se tady děje, tak řekne to, co tady jeden z nás řekl: „Já předpokládám,“ a on to byl pan předseda, to nebyl jeden z nás, byl to předseda, ten je jeden. Tak ten řekl: „Já předpokládám, že kdyby dneska někdo podal kandidátku s koalicí, a už se ví, že to bude jinak, takže by to soud zřejmě shodil.“

Když ten soud bude poslouchat, co se tady děje, tak řekne, nikdy nevíme, dokud ten zákon není schválen, jaká je vůle parlamentu obecně, celkově. To znamená, kdyby někdo dneska podal trojčlennou koalici a řekl, ne, já jsem si myslel, že to bude 5 %, tak bych celkem rád viděl, jak se ten soud s tím vypořádá. Protože on to podal v termínu, protože může od vyhlášení voleb tento krok udělat.

A to si myslím, že to jsou všechno právní důsledky, do kterých my teď jdeme. Riskujeme to, že tady všichni znevěrohodňujeme parlament v očích voličů, jenom proto, abychom něco utrhli. Ale já si myslím, že tady velká hodnota – a já to tak chápu – je v tom, že konečně jsme se dohodli. Nebudeme nikomu nic komplikovat a ve chvíli, kdy my nakonec novelu zákona můžeme podat zítra, s tím, že víme, že když ji podáme tady zítra, než ji projednáme, bude ustanovena nová Poslanecká sněmovna, takže to ani nespadne pod stůl a může se to rychleji dostat do procesu, myslím novelu o korespondenční volbě. A bude to férové.

A já dokonce jsem pro to, abychom tady podpořili a odhlasovali to usnesení o té podpoře, čímž se podle mě mnohým – a teď řeknu – z nás otvírá prostor říci všem ostatním, jak to myslíme. A pak jde o to, jestli to uděláme za toho půl roku nebo tři čtvrtě, když sem novela přijde. Děkuji za pozornost.