V souvislosti s cestou Miloše Vystrčila na Tchaj-wan a s blížícími se říjnovými volbami do zastupitelstev krajů a do Senátu se objevily četné úvahy a komentáře o povaze a smyslu horní komory českého parlamentu. Odtud už je jen malý krok k debatě o charakteru současného českého parlamentarismu. Jaké jsou jeho stěžejní rysy a slabá místa?

Obraťte se na komoru. Ale na kterou?

Hlavní problémy českého parlamentarismu vyplývají z jeho samotného nastavení, tj. z podoby českého politického režimu. Odvíjejí se od ústavního a institucionálního rámce a zakotvení. Zároveň je důležité všímat si faktického fungování, které ztělesňují vztahy mezi legislativní a exekutivní mocí. Za pozornost stojí i vztahy uvnitř těchto mocí, mezi jejich jednotlivými složkami. Zde je třeba zmínit v první řadě konstrukci českého parlamentu, kde se jedná o dvoukomorové uspořádání, konkrétně o tzv. asymetrický bikameralismus. Poslanecká sněmovna a Senát totiž vznikají na základě odlišných způsobů volby respektive použitých volebních systémů. Obě komory mají různě dlouhá volební (funkční) období. Sněmovna je rozpustitelná, Senát nikoli, Sněmovna může veto Senátu přehlasovat absolutní většinou hlasů. O některých klíčových zákonech, jako je státní rozpočet, pak Senát nehlasuje apod. Nejdůležitější je, že Sněmovna vyslovuje vládě důvěru či nedůvěru, zatímco Senát takto přímý vztah k vládě nemá.

Zvedne Senát voliče ze židle?

Výše uvedené mj. znamená, že mezi oběma komorami existuje poměrně logicky určité napětí, které může velmi sílit zejména v obdobích, kdy mají rozdílné politické složení, respektive když je senátní většina odlišná od většiny v Poslanecké sněmovně či od podoby vládní většiny. V těchto situacích pak existuje reálné riziko výrazného prodloužení doby přijímání (schválení) některých zákonů. Značným problémem je i ve veřejnosti výrazně nižší legitimita Senátu a senátorů v tom smyslu, že volební účast ve volbách do naší horní komory je řádově mnohem nižší než ve volbách do Poslanecké sněmovny.

Nepsané právo. Je-li porušeno, všichni křičí

Patrně klíčovým problémem českého parlamentarismu současnosti je, zejména po zavedení přímé volby prezidenta, praktický spor o to, zda je v realitě ještě režimem parlamentním. Objevují se názory, že je již režimem poloprezidentským, jehož mnohé definiční atributy naplňuje. Mám na mysli přímou všelidovou volba prezidenta, nikoli nevýznamné kompetence, sdílení výkonné moci s vládou respektive s premiérem. S tím souvisí i latentní spor uvnitř „dvouhlavé“ exekutivy, mezi vládou (premiérem) a prezidentem, o tom, kdo je silnější komponentou. Jde o problém pro futuro, bez ohledu na osoby a obsazení. Do úvahy je přitom třeba brát nejen psané právo, tj. psané ústavní a další zákonné kompetence jednotlivých politických institucí, ale též tradice, zvyklosti a obyčeje. Nepsané právo je konstituované po třicet let vývoje novodobé české demokracie, tj. po většinu tohoto času v podmínkách nepřímé prezidentské volby. Zároveň je třeba zohlednit příslušné nálezy Ústavního soudu. V širším smyslu jde tedy i o spor dvou pojetí legitimity. Na jedné straně stojí psané „pozitivní“ právo reprezentované literou ústavy a zákonů, na druhé potom širší přirozeněprávní kontext a precedentní pojetí fungování politických institucí a vazba na politické tradice. Můžeme hovořit i o kultuře českého demokratického politického režimu v širším smyslu.