K  našemu nejvýznamnějšímu svátku jsem neměl možnost vystoupit už čtyři roky a musím se přiznat, že mi to chybělo. Dnešní den – navzdory jeho znevážení vyvoláním nebezpečného a riskantního politického konfliktu, který byl u nás v posledních dnech rozehrán – musí zůstat mimořádnou příležitostí promluvit o naší vlasti a zamyslet se nad tím, co pro nás znamená a jak moc si vážíme toho, že k ní patříme.

Státní svátek 28. října neslavíme proto, že jsme si – jakousi shodou okolností – zvykli v tento den na Pražském hradě udílet vysoká státní vyznamenání, i když i to k tomuto svátku patří. A nemělo by to být znevažováno. Tento svátek je především dnem, kdy si připomínáme okamžik obnovení samostatné české státnosti. Je dnem, kdy se s pokorou a se slovy díků vracíme k událostem a osobnostem, které jsou s úsilím o naši státnost a národní suverenitu spojeny. Stále více je ale i dnem, kdy se s obavou zamýšlíme nad významem a smyslem existence našeho státu v aktuální atmosféře současné Evropy, která státům a historickým národům v nich přátelsky nakloněna není.

V posledním čtvrtstoletí jsme si začali zvykat na to, že se vzpomínka na boj za suverenitu a svobodu našeho státu stala už jen pouhým ohlédnutím se do historie, tématem pro starší generace sice stále ještě emociálně silným, ale pro ostatní již málo aktuálním. Pomalu a postupně jsme podlehli dojmu, že obnovení svobody a demokracie, ke kterému došlo po pádu komunismu, a náš následný vstup do NATO a Evropské unie jednou provždy vyřešily a zajistily vše, oč naši rodiče a prarodiče ve 20. století usilovali a čemu přinášeli oběti – často i nejvyšší.

Většina našich spoluobčanů chce uvěřit, že už jsou existenční krize a národní ohrožení navždy zažehnány a že se před námi otevřela přímá cesta ke stabilní, bezpečné a prosperující budoucnosti. Nemalá část naší veřejnosti podléhala iluzi o nezadržitelném společenském pokroku, o stále rostoucím blahobytu a o dlouhodobě zajištěném bezpečí země i jejích občanů. Iluze tohoto typu jsou naprosto mylné.