Když byl před deseti lety vybírán současný předseda komise José Manuel Barroso, bylo to jiné. Měl kvalifikaci, která se v EU cení. Původně maoista se z radikálního levičáka posunul až do pravého středu. Chvíli to vypadalo, že by mohl otočit socialisticko-centralistické tendence evropských institucí a obrátit Evropskou komisi směrem k rozumnější politice. Buďto to Barroso nikdy nechtěl, nebo nemohl, nebo na to záhy rezignoval.

Kdo si ještě vzpomene na některé tehdejší cíle? Musíme mít evropskou ústavu, s ní stojí a padá Evropa. Těch řečí, konferencí, propagandy! Její neslavný konec, kdy se „evropský lid“ ve Francii a Nizozemí postavil téměř jednotné frontě proevropské elity, byl ovšem šťastným okamžikem pro většinu rozumně uvažujících Evropanů. A pamatujete na Lisabonskou strategii? Doženeme a předhoníme Spojené státy. Budeme do roku 2010 nejkonkurenceschopnější ekonomika, lepší v inovacích, světová mocnost Evropa. A výsledek? Evropský osobák jede po pomalé koleji, vedle se prohánějí rychlíky. Ekonomické velmoci z Asie či Ameriky nám začínají ukazovat koncová světla.

Evropské unii v její současné podobě už většina Evropanů nevěří. Když se jich někdo náhodou zeptá, tak další integraci odmítnou. Raději se jich tedy už nikdo neptá. K evropským volbám většina nepřijde a z těch, co volí, dává mnoho hlas stranám, jež chtějí jinou EU nebo dokonce Evropu bez EU.
Kdybych položil otázku, co z těchto všech zkušeností, selhání a nedostatků vyplývá, zřejmě by většina z vás odpověděla, že jediné: Evropská unie se musí změnit, další regulace a integrace není řešením.

V evropské politice ale se zdravým rozumem nepočítejte. Už dvacet let je odpověď vždy stejná. Problémy způsobené integrací je nutno řešit větší integrací. Demokratický deficit odstraníme, když demokratické postupy nebudou mít vůbec žádnou váhu. Nesrozumitelnost a odcizenost evropských institucí překonáme tím, že se ještě zkomplikují, aby si v jejich spleti už nikdo ani neuvědomil, že dobře nefungují.