Vážená paní předsedající, dámy a pánové, několik slov na vysvětlenou, protože u počátku toho případu, na základě kterého dnes tady rozhodujeme, jsem v roli ministra školství stál já. Já jsem byl na jaře minulého roku konfrontován se situací, která neměla v České republice žádnou tradici, totiž že prezident republiky se rozhodl nerespektovat proces, který vede k ustavení jmenování profesorem na jednotlivých vysokých školách, a řekl, že některé jemu navržené kandidáty vědeckými radami vysokých škol nebude jmenovat. Nakonec se toto jeho stanovisko omezilo na jedno vám všem známé jméno pana profesora Martina Putny. Já jsem se snažil najít z této situace řešení, protože jak už jsem řekl, všechny předcházející hlavy státu respektovaly vždy rozhodnutí vysoké školy a to, že proces jmenování profesora je vlastně věcí vysokých škol a přesně popsaného postupu v zákoně o vysokých školách, a že to jmenování, které realizuje prezident republiky, je jmenováním symbolickým, ceremoniálním, které dodává tomu všemu jakousi společenskou váhu.

Ve chvíli, kdy se prezident Zeman rozhodl vytvořit novou tradici, bylo na ni potřeba nějak reagovat a mým klíčovým cílem a podle mě i odpovědností ministra školství bylo, aby nevznikl precedentní případ, že kandidát, který je schválen vědeckou radou vysoké školy, není z vůle prezidenta republiky jmenován. Tohoto cíle jsem dosáhl, prezident Zeman jmenoval všechny navržené kandidáty, ale tohoto cíle jsem dosáhl na základě slibu, že připravím návrh zákona, kterým bude pravomoc jmenování přesunuta z prezidenta republiky na ministra školství. Já jsem s tímto slibem a návrhem neměl žádný problém, protože dlouhodobě i jako reprezentant vysokých škol jsem zastával názor, že způsob, kterým je u nás profesor jmenován prezidentem republiky, je archaický, neodpovídá potřebám vysokého školství ani zvyklostem ve většině vysokoškolských systémů v zahraničí a že je potřeba směřovat k tomu, aby se celé jmenování přesunulo do gesce vysokých škol, a k tomu cesta přes Ministerstvo školství mi připadala vhodná. Navíc pro to existují příklady ze zahraničí, například v Německu na základě návrhu vysokých škol jmenuje profesory příslušný zemský ministr.

Já jsem nicméně neměl možnost vzhledem k pádu vlády Petra Nečase tento návrh připravit a také jsem nemohl předpokládat to, co nastane v dalším období. A to, co nastalo v dalším období, pokládám za naprosto, naprosto nepřijatelné. Stalo se to, že Ministerstvo školství nepředložilo prezidentu republiky návrhy na jmenování lidí, kteří prošli jmenovacím řízením, a že tedy prezident republiky nejmenoval kolegyně a kolegy, kteří se po léta připravovali na to, aby se stali profesory, a kteří splnili všechny podmínky pro to, aby profesory na našich vysokých školách mohli být.