Vážená paní předsedající, dámy a pánové, několik slov na vysvětlenou, protože u počátku toho případu, na základě kterého dnes tady rozhodujeme, jsem v roli ministra školství stál já. Já jsem byl na jaře minulého roku konfrontován se situací, která neměla v České republice žádnou tradici, totiž že prezident republiky se rozhodl nerespektovat proces, který vede k ustavení jmenování profesorem na jednotlivých vysokých školách, a řekl, že některé jemu navržené kandidáty vědeckými radami vysokých škol nebude jmenovat. Nakonec se toto jeho stanovisko omezilo na jedno vám všem známé jméno pana profesora Martina Putny. Já jsem se snažil najít z této situace řešení, protože jak už jsem řekl, všechny předcházející hlavy státu respektovaly vždy rozhodnutí vysoké školy a to, že proces jmenování profesora je vlastně věcí vysokých škol a přesně popsaného postupu v zákoně o vysokých školách, a že to jmenování, které realizuje prezident republiky, je jmenováním symbolickým, ceremoniálním, které dodává tomu všemu jakousi společenskou váhu.
Ve chvíli, kdy se prezident Zeman rozhodl vytvořit novou tradici, bylo na ni potřeba nějak reagovat a mým klíčovým cílem a podle mě i odpovědností ministra školství bylo, aby nevznikl precedentní případ, že kandidát, který je schválen vědeckou radou vysoké školy, není z vůle prezidenta republiky jmenován. Tohoto cíle jsem dosáhl, prezident Zeman jmenoval všechny navržené kandidáty, ale tohoto cíle jsem dosáhl na základě slibu, že připravím návrh zákona, kterým bude pravomoc jmenování přesunuta z prezidenta republiky na ministra školství. Já jsem s tímto slibem a návrhem neměl žádný problém, protože dlouhodobě i jako reprezentant vysokých škol jsem zastával názor, že způsob, kterým je u nás profesor jmenován prezidentem republiky, je archaický, neodpovídá potřebám vysokého školství ani zvyklostem ve většině vysokoškolských systémů v zahraničí a že je potřeba směřovat k tomu, aby se celé jmenování přesunulo do gesce vysokých škol, a k tomu cesta přes Ministerstvo školství mi připadala vhodná. Navíc pro to existují příklady ze zahraničí, například v Německu na základě návrhu vysokých škol jmenuje profesory příslušný zemský ministr.
Já jsem nicméně neměl možnost vzhledem k pádu vlády Petra Nečase tento návrh připravit a také jsem nemohl předpokládat to, co nastane v dalším období. A to, co nastalo v dalším období, pokládám za naprosto, naprosto nepřijatelné. Stalo se to, že Ministerstvo školství nepředložilo prezidentu republiky návrhy na jmenování lidí, kteří prošli jmenovacím řízením, a že tedy prezident republiky nejmenoval kolegyně a kolegy, kteří se po léta připravovali na to, aby se stali profesory, a kteří splnili všechny podmínky pro to, aby profesory na našich vysokých školách mohli být.
Takže se tu více než 80 kandidátů na profesorku a profesora stalo rukojmím politiky, rukojmím vůle či nevůle prezidenta republiky realizovat povinnost, kterou mu ukládá právo. Povinnost, kterou mu ukládá zákon o vysokých školách. To je podle mne neakceptovatelné a tato situace musí být co nejrychleji napravena. A já vůbec nemám problém o tom diskutovat změnu způsobu jmenování. A jsem dokonce jeden z těch, jak už jsem říkal, kteří jsou dlouhodobě pro. Ale co je nemožné, je, aby pan prezident podmiňoval to, že něco udělá, tím, že Sněmovna přijme nějaký zákon. To prostě není možné, protože je to absolutně neodpovědné vůči těm lidem, kteří čekají na jmenování profesorkou nebo profesorem.
Chápu, že pan ministr Chládek je v tom nevinně, řekl bych zcela nevinně. Snaží se najít řešení, ale to řešení, které je zde dnes předloženo k našemu rozhodnutí, je řešení, které nemůžeme akceptovat. A já všechny z vás, kteří se třeba tolik nevyznáte v problematice jmenování profesorů a otázkách vysokých škol, prosím, abyste dali na slova těch, bez ohledu na politický tábor, kteří tu zkušenost mají a kteří říkají, že tímto způsobem tento návrh schválen být nemůže.
Dámy a pánové, jsou tři možnosti, které jsou seriózní, rozumné a dobré a o kterých můžeme diskutovat. To je ponechat celý proces tak, jak je a nechat jmenování na prezidentu republiky. Je to v některých zemích, většinou zemích bývalého Sovětského bloku, praxe, která existuje. Druhá možnost je, aby proces ustanovování byl tedy ještě doplněn tím, že jmenuje, to samotné jmenování provede ministr školství. Je to praxe v zahraničí méně obvyklá, ale jak jsem říkal, například v sousedním Německu je realizována. A třetí možnost je, že profesory na základě přesně stanovených kritérií jmenuje sama vysoká škola. Dámy a pánové, to je praxe nejobvyklejší, je používaná prakticky ve všech rozvinutých vysokoškolských systémech a je to věc, kterou bych já byl připraven podpořit.
Ale co je naprosto neobvyklé, nesystémové a nenajdete to pravděpodobně nikde na světě, je to, že by profesory jmenoval předseda horní komory parlamentu. A nejenom, že to je neobvyklé z hlediska jmenování profesorů, ale nemá to ani logiku v našem ústavním systému, protože to neodpovídá pravomocem, které jinak předseda horní komory má.
Takže dámy a pánové, já vás velice prosím, abyste pod tlakem situace nepodlehli snaze ji příliš překotně řešit a neudělali jsme velkou chybu, která vysokoškolský titul nebo hodnost profesora jenom dehonestuje a vnese do celého systému ještě větší zmatek než tam je. Proto je potřeba tento návrh zamítnout.
Psali jsme:
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PSP ČR
